Provoz reaktoru v elektrárně Mühleberg poblíž švýcarského města Bern končí. Elektřinu vyráběl už od roku 1972 a jeho zastavení po 47letém provozu je tak jen dalším znakem toho, že se tato země stále více zaměřuje na obnovitelné zdroje namísto jádra. Ačkoliv jaderná energie zabírá v celosvětovém energetickém mixu menší část než před pár lety a méně se také staví, Česko s výstavbou nového jaderného bloku počítá. Hlavním tahounem ve světě je ale v současnosti Čína.
Stavěla se pouhé čtyři roky, demolovat se teď bude patnáct let. K likvidaci jaderné elektrárny Mühleberg nedaleko švýcarského Bernu chce její vlastník – švýcarská energetická společnost BKW – využít stávající zaměstnance. Ti totiž podle něho nejlépe znají instalovaná zařízení a mají cenné technické znalosti. Společnost je kvůli tomu i přeškolí, jak plyne z informací zveřejněných na webu elektrárny Mühleberg. BKW si zároveň najala odborníky, kteří mají mezinárodní zkušenosti s vyřazováním jaderných elektráren z provozu.
Mühleberg byla jedinou švýcarskou jadernou elektrárnou, která neměla v době vzniku neomezenou provozní licenci. Kvůli problémům zaznamenaným během uvedení do provozu a některým zkouškám systémů nouzového chlazení prováděných ve Spojených státech fungovala od roku 1980 nejprve na základě série šestiměsíčních provozních licencí, které opakovaně prodlužovala.
Posléze měla licenci na rok a pak následovalo pětileté, sedmileté a desetileté prodloužení. Skončit měla původně už 31. prosince 2012, jenže koncem roku 2009 získala po letech neomezenou licenci.
Elektrárna Mühleberg měla podle původního plánu sloužit až do roku 2022 a počítalo se dokonce i s výstavbou nového bloku. To se už ale neuskuteční. Švýcaři se poslední dobou začínají stále více orientovat na větrné a solární elektrárny.
Provozovatel musí v souvislosti s koncem reaktoru počítat s nemalými částkami – podle účetní studie provedené v roce 2016 činí náklady na vyřazování z provozu přibližně 950 milionů franků (zhruba 22,1 miliardy korun za současného kurzu) a náklady spojené s likvidací 1,3 miliardy franků (asi 30 miliard korun).
Téměř 38 procent elektřiny ve Švýcarsku pocházelo doteď z jádra, přibližuje aktuální zpráva World Nuclear Industry Status Report, která se soustředí na nezávislé hodnocení jaderného vývoje ve světě. S průměrným stářím jaderné flotily ve výši 44,2 let patří Švýcarsko mezi země s vůbec nejstarším vybavením. Jeho další elektrárna Beznau 1 drží prvenství nejdéle komerčně provozované jaderné elektrárny na světě. Výstavba prvního bloku započala v prosinci 1964 a už po čtyřech letech byl uveden do provozu.
Celkem zemi zbývají ještě čtyři funkční reaktory, ale i jejich provoz chce v dalších letech ukončit. Od roku 2050 má být Švýcarsko kompletně bez jaderné energetiky – přeorientuje se na nové technologie a obnovitelné zdroje. Je to tak zcela jiná cesta, než volí Česko. To plánuje výstavbu nového bloku v Dukovanech, protože jádro pokládá za čistý zdroj a cestu k uhlíkové neutralitě, kterou by podle Evropské unie měly její členské státy dosáhnout právě do roku 2050.
Nejstarší jaderná elektrárna byla v Rusku, teď už je z ní muzeum
Další nejstarší fungující jaderné elektrárny jsou v USA nebo ve Francii, ty fungují kolem 40 let a proto se také poslední roky řeší, co s nimi – zda se prodlouží jejich životnost, nebo skončí podobně jako ta švýcarská.
Vůbec nejstarším zařízením byla Jaderná elektrárna Obninsk u stejnojmenného města přibližně sto kilometrů jihozápadně od Moskvy. Ta byla jako první na světě připojena k síti v červnu 1954. A i když existovaly reaktory schopné vyrábět elektřinu, tento už energií zásoboval domácnosti.
Podle původního projektu měly vzniknout tři reaktory různých typů, aby se zjistily jejich výhody a nevýhody. První reaktor byl chlazený vodou a moderovaný grafitem. Druhý byl chlazený tekutým kovem a moderovaný beryliem. Posledním byl heliem chlazený a grafitem moderovaný reaktor.
Posléze se ještě měnily a poslední typ se stal základem pro nejvíce rozšířené reaktory VVER, což je typ jaderného reaktoru užívaný v zemích bývalého východního bloku. To se týká i českých jaderných elektráren Dukovany a Temelín. Je to tlakovodní reaktor, který odpovídá koncepci označované v západní Evropě a USA jako PWR.
K trvalému ukončení provozu v Obninsku došlo v roce 2002, tedy 48 let po prvním spuštění. V roce 2004 byl tamní reaktor prohlášen za památku a zřídilo se tam muzeum.
Jaderná energie ve světě, její podíl klesá
Agentura Bloomberg upozorňuje, že se výroba jaderné energie prodražuje a stavby nových elektráren se neustále protahují.
Jak plyne ze zprávy World Nuclear Industry Status Report, v roce 2018 se produkce jaderné energie ve světě zvýšila o 2,4 procenta, z většiny za to ale mohl nárůst v Číně. Bez ní se výroba jaderné energie zvýšila asi o 0,6 až 0,7 procenta, což je ovšem alespoň první růst po propadu v letech 2015 až 2017.
Navzdory tomu podíl jaderné energie na celosvětové výrobě elektřiny loni pokračoval ve svém pomalém poklesu z historického vrcholu ve výši asi 17,5 procenta v roce 1996 na 10,15 procenta v roce 2018.
Ale nové reaktory se otevírají. V roce 2018 jich bylo spuštěno devět, z toho sedm v Číně a dva v Rusku, v první polovině roku 2019 další čtyři jednotky, z toho dvě opět v Číně.
Celkově však počet jednotek ve výstavbě globálně klesal šestý rok v řadě, z 68 reaktorů na konci roku 2013 na 46 do poloviny roku 2019, z toho deset jich je v Číně.
A ze zprávy také plyne to, že nejméně 27 ze 46 rozestavěných jednotek má ve stavbě zpoždění, a to většinou několikaleté.
Stárne také průměrný věk reaktorů – ten bez započtení čínských nových jednotek v polovině roku 2019 dosáhl 30,1 roku a poprvé tak překročil hranici 30 let. Celkem 272 reaktorů, tedy dvě třetiny světové flotily, fungovalo už 31 nebo více let, z toho 80 z nich dosáhlo 41 a více let.
Stárnutí jaderných zdrojů se týká i Česka. Polovinu tuzemského energetického mixu má přitom tvořit jádro, s čímž počítá energetická koncepce státu. To ale nevyřeší jeden ani dva nové bloky v Dukovanech.
Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) proto v Interview ČT24 před měsícem připomněl, že je potřeba jít krok za krokem a kromě nového dukovanského bloku také řešit prodloužení životnosti stávajících bloků. „Chceme je prodloužit do konce 40. let,“ konstatoval s tím, že během následujících pěti let se bude muset otevřít otázka ještě dalšího rozšíření Temelína.
„Jestli to bude o jeden nebo o dva bloky, to je věc druhá. Ale troufnu si tvrdit, že podobným způsobem budou uvažovat také další vlády, které tady budou,“ dodal Havlíček.
