Organizace zemí vyvážejících ropu byla založena v září 1960 v Bagdádu, a to za účasti Iráku, Íránu, Kuvajtu, Saúdské Arábie a Venezuely. Jejich počet se ale postupně rozrostl. V současnosti je v OPECu patnáct států, byť některé země jako Ekvádor a Gabon po čase organizaci opustily, aby se tam nakonec zase vrátily. Naposledy se přidalo Kongo, o členství ale žádá i Súdán.
Zajímavostí je, že formálnímu vzniku OPECu předcházelo o rok dřív setkání, o které se přičinila novinářka a československá rodačka Wanda Jablonski. „Na přelomu 50. a 60. se vypracovala na nejvlivnější žurnalistku své doby zabývající se ropným průmyslem. Využila tehdejší atmosféry a svých kontaktů a domluvila osudovou schůzku,“ přiblížil ekonom Czech Fund Lukáš Kovanda.
„Při večeři se sešel 'Rudý šejk' Abduláh Tárikí, saúdský ropný ministr, jeho venezuelský protějšek Pérez Alfonso, a klíčový kuvajtský, íránský a irácký představitel zodpovědný za ropný průmysl. Účastníci tajnosnubné schůzky se gentlemansky dohodli, že se zasadí o vytvoření propojených národních ropných společností, a stejně tak o změnu poměru dělby ropných výnosů z obchodu s největšími západními ropnými koncerny, takzvanými Sedmi sestrami,“ doplnil Kovanda.
Sedm sester tvořily Anglo-Persian Oil Company (dnes BP), Gulf Oil, Royal Dutch Shell, Standard Oil of California (dnes Chveron), Standard Oil of New Jersey (dnes ExxonMobil), Standard Oil of New York (dnes ExxonMobil) a Texaco (dnes Chevron).
I když arabský kartel vznikl s úmyslem hájit své zájmy tváří v tvář Sedmi sestrám, zpočátku byl přehlížen. Západním firmám to umožňovaly existující smlouvy. „S výjimkou situace v Íránu totiž ropa náležela právě ropným koncernům, nikoli ropným státům,“ vysvětlil Kovanda.
Embargo, které zahýbalo světem
Situace se však postupně měnila, zejména pak v sedmdesátých letech členské státy OPEC převzaly kontrolu nad svými nalezišti a drahocennou surovinu začaly využívat k prosazování svých politických zájmů.
Svou sílu OPEC ukázal v letech 1973 a 1974, když došlo na ropný šok v souvislosti s jomkipurskou válkou. Začalo to překvapivým útokem Sýrie a Egypta na Izrael, zahájený v den největšího židovského svátku 6. října 1973. Izraelcům se ale útočící státy podařilo zastavit, a to z velké části i díky dodávkám zbraní z USA.
Arabské státy sdružené v OPECu ale využily konfliktu k urychlení plánu na zdražení ropy - tedy změnit ceny, které se na pět let zavázaly dodržovat v roce 1971.
Již v polovině září bylo šest států OPEC pověřeno vyjednáváním ohledně cen se západními ropnými společnostmi. Dvoudenní jednání zahájila OPEC 8. října, dva dny po začátku konfliktu.
Nakonec OPEC oznámil 16. října omezení těžby a zvýšení cen ropy o 17 procent. Vzápětí také vyhlásil embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během války, tedy hlavně do USA, ale postiženo bylo i Nizozemsko nebo Portugalsko.
Další vzestup cen přinesl listopad, kdy arabští producenti ohlásili pětiprocentní omezení těžby a hrozili dalším stupňováním až do vyklizení území obsazených během války Izraelem. Cena ropy se postupně vyšplhala na čtyřnásobek původní hodnoty.
Ale již během prosince a ledna OPEC sáhl k určitým ústupkům - ohlásil desetiprocentní zvýšení těžby, odvolal hrozbu dalšího pětiprocentního nárůstu cen a slíbil dočasné zmrazení cen ropy. Embargo se ale neminulo účinkem. Izrael byl západními spojenci přinucen zastavit svůj postup.
Zmenšení podílu na světovém obchodu s ropou
Pro svou velkou závislost na ropě se dostaly západní průmyslové státy a také Japonsko do značných potíží. Vyšší ceny pohonných hmot zasáhly obyvatele i firmy, zdražila se produkce. Následkem byla celosvětová hospodářská recese a nárůst inflace i nezaměstnanosti.
Z dlouhodobého hlediska měly ale události negativní dopad i pro jejich iniciátory. Vysoké ceny ropy učinily zajímavou třeba těžbu v Severním moři, na Aljašce nebo na Sibiři. Začaly se také vyplácet investice do alternativních technologií a do výzkumu a vývoje energeticky šetrných technologií a například Německo, Japonsko nebo Francie se začaly více obracet k jádru. „Tendence omezovat spotřebu fosilních zdrojů je ve vyspělých státech Evropy patrná až do dneška,“ podotkl hlavní ekonom BH Securities Štěpán Křeček.
Během let se tak snižovala závislost ropných společností na arabských producentech a podíl OPEC na světovém obchodu ropou se snížil z dvou třetin na méně než polovinu. „Na území jeho členských států se nachází 82 procent světových zásob ropy. V současné době členské státy kartelu OPEC těží 44 procent světové produkce, čímž jen z malé části naplňují svůj potenciál,“ poznamenal Křeček.
Kartel přitom v uplynulých letech masivně těžil, aby si upevnil podíl na trhu. Vysoké dodávky ropy ale způsobily prudký propad cen a tím i hodnoty vývozu. OPEC se proto dohodl s dalšími předními světovými těžaři v čele s Ruskem, že omezí těžbu asi o 1,2 milionu barelů denně. Dohoda začala platit v lednu 2017 a její platnost byla prodloužena až do konce letošního roku. Už v červnu se nicméně OPEC spolu s partnery dohodl na zvýšení těžby zhruba o milion barelů denně.
Generálním tajemníkem OPECu je už dva roky Nigerijec Mohammed Barkindo. Vůdčí roli v kartelu však zastává Saúdská Arábie, přiblížil Křeček. Spolu se Spojenými státy a Ruskem těží nejvíce ropy na světě. „Po Venezuele má největší známé zásoby ropy a je klíčovým exportérem ropy na světové trhy,“ dodal Křeček.
Saúdská Arábie přitom může být důvodem, proč Katar, který je součástí OPECu už od roku 1961, nyní oznámil svůj konec v organizaci. „Katar se Saúdskou Arábií vede politické spory a odchod země z kartelu může být vyústěním letitých konfliktů,“ poznamenal Křeček.
Katar podle něj nicméně patří mezi méně významné členy s produkcí ropy kolem 600 tisíc barelů denně, což jsou přibližně dvě procenta celkové produkce kartelu.
