Vláda má jasno, jak chce využívat nerostné bohatství – minimálně v následujících patnácti letech. Zaměřit se hodlá nejen na tradiční zdroje, ale také na ty z kategorie „high tech“, konkrétně na lukrativní lithium, kterého má Česko u Cínovce možná největší evropské zásoby. Investoři už na jeho dobývání odkládají stranou miliardy. Je totiž důležitou surovinou pro výrobu baterií do elektromobilů.
Lithium by se mohlo stát „českou ropou“. Pokud se ho podaří vydolovat
Těžba lithia by se mohla rozběhnout za několik let. Jak je reálné, že se tak skutečně stane, o tom v pořadu Události a komentáře na ČT24 diskutovali předseda poslaneckého klubu a expert TOP 09 pro životní prostředí Michal Kučera a místopředseda hospodářského výboru Sněmovny, člen podvýboru pro energetiku Karel Šidlo (KSČM). Ptal se redaktor Lukáš Dolanský.
Lithium je surovina, jejíž cena závratně roste, protože je důležitá mimo jiné pro výrobu baterií a může se za ní tudíž skrývat miliardový byznys. V Krušných horách by mělo být pět až šest procent světových zásob lithia. Někdy se mluví o tom, že to je unikátní ložisko, minimálně tedy z pohledu Evropy, je to tak?
Michal Kučera: Pokud vím, to ložisko je jedno z největších v Evropě, druhé podobné je, tuším, v Srbsku, nicméně to krušnohorské patří mezi jedno z největších v Evropě, to je skutečně pravda.
Časopis Týden nedávno citoval z geologického průzkumu, údajně tam je pět, respektive 6,5 milionu tun vytěžitelného lithia. Je to reálné, a je možné, že by tam opravdu takto velké ložisko bylo?
Karel Šidlo: Odborníci předpokládají, že taková zásoba v Česku je. Jenže tato zásoba je vázána na procentuální podíl v těžitelné rudě. U nás je ten procentuální podíl velmi malý a znamenalo by to zavedení poměrně složité technologie, kterou v současné době nikdo na světě neprovozuje. A Vysoká škola chemicko-technologická zatím nenašla rozumnou cestu – ať už prvopočáteční, zkušební výroby a zpracování rudy obsahující lithnou slídu, anebo dokonce velké průmyslové využití.
Souhlasíte s tím?
Kučera: Je to víceméně tak. Zásoby, které se tam uvádějí, a ty horentní částky, ty za sebou samozřejmě skrývají obrovské náklady, které jsou spojené s průzkumem, s financováním průzkumu těžby, se samotnou těžbou, ale taky s úpravou rudy, která bude velmi, velmi náročná. A ta technologie skutečně ještě není úplně vypilovaná. Z tohoto typu rudy, pokud vím, se lithium ještě nezískávalo. Takže to bude i taková novinka. Investice je tedy sice co se týká ceny lithia velmi zajímavá, na druhou stranu ale je i riziková.
Co by se s tou rudou tedy mělo dělat? Mělo by se dovolit podnikatelům, kteří o ni mají zájem, aby ji mohli začít těžit?
Šidlo: Musíme si říci na rovinu, že lithium jako součást horniny v České republice je součást našeho nerostného bohatství, to znamená, že stát by měl mít zásadní vliv na to, jakým způsobem bude těžba probíhat, ale té musí předcházet podrobný průzkum. A Česká republika se již před 15 až 20 lety vzdala průzkumných vrtů a průzkumu celého ložiska, které se nachází v Krušných horách. Takže když někdo měl zájem vůbec uvažovat o tom, že Evropa a svět budou mít hlad po lithiu jako takovém, pustily se do těch průzkumů soukromé firmy, které dostaly pro určité oblasti těžební práva.
Baterie
Surovinová politika jasně řekla, že vláda má zájem na tom, aby se právě lithium u nás těžilo, takže co z toho vyplývá? Souhlasíte s tím, aby se těžilo?
Šidlo: V podstatě s těžbou nemám problém. Chtěl bych však upozornit, že jedna věc je zpracování rudy, která obsahuje lithnou slídu, ale druhá věc je i zpracování lithia ve výrobě, aby z České republiky neodcházela surovina v surové podobě. Ale aby odcházela již s přidanou hodnotou v podobě výrobku.
Protože dnes, když se velmi intenzivně hovoří o elektromobilitě a o rozvoji elektromobilů jako takových, je logické, že technologie umožňující vyrábět akumulátory pouze z lithia, a jiná technologie zatím není prokázaná a vyzkoušená, tak po ní poptávka poroste. A pokud poptávka nebude uspokojována, tak logicky v tržním prostředí poroste i cena kilogramu nebo tuny lithia.
Mělo by se těžit? A kdo by měl těžit?
Kučera: Těžit by se mělo. Krušné hory jsou spjaty s těžbou historicky, tam si myslím, že problém ani nebude. Ale je několik zásadních podmínek, které musí být dodrženy. Jedna z hlavních je, že peníze, které z těžby půjdou, to znamená poplatky, musí především zůstávat v regionu, kde těžba probíhá. Region skutečně musí pozitivně pocítit, že těžba nepřináší jenom negativní stránky, ale i ty pozitivní, takže peníze by měly zůstat v regionu.
Všechny?
Kučera: Samozřejmě všechny ne. Ale stát má nástroj, který se jmenuje poplatek za vydobytý nerost, a ten poplatek má nějaké rozpočtové určení, což znamená, že se říká, kam jednotlivé peníze půjdou. Nedávno sněmovna navyšovala tento poplatek, nicméně vzala si velkou část do státního rozpočtu a samozřejmě část se vrací na sanaci starých důlních děl, nicméně to je málo. Prostě region musí z těžby pocítit nějaká další pozitiva. Musí se tam stavět dopravní infrastruktura, může se tam investovat do nemocnic a do dalších staveb.
Proč by to neměl vytěžit celé stát?
Kučera: Stát na to dnes nemá. Nemá kapacity, nemá na to technologie a nemá na to ani odborné znalosti, to si musíme přiznat. Na druhou stranu, já už jsem tady i na začátku říkal, že je to poměrně riziková investice. Musíme si uvědomit, že to, co dnes nazýváme hi-tec produkty v uvozovkách, to byl ještě nedávno odpad, který leží vytěžený na haldách po těžbě cínu. Doba se nějakým způsobem proměnila a český stát na to není připravený. Samozřejmě jsou nějaké možnosti. Jednou z nich je státní podíl v těžební firmě. V Německu tuším jsou i obecní podíly v těžebních firmách, je to jedna z možností .
Například Norsko si těží ropu samo, respektive ze 67 procent je tam hlavní nebo ta jediná společnost, která těží ropu. A je to systém na kterém funguje celé Norsko, tak proč by to nemohlo fungovat i u nás?
Kučera: Ovšem například v Německu to je úplně opačně. Tam to těží všechno soukromé firmy nebo většina soukromých firem a tam dokonce nemají ani poplatky za vydobytý nerost, o kterých já mluvím, proto třeba i ta příprava.
A to je dobře? Kdo vám přijde v tom srovnání Německo – Norsko lepší?
Kučera: Mně přijde, že naše cesta je správná. To znamená mít vytvořené jasné podnikatelské prostředí a vytvořené jasné prostředí pro český stát, aby věděl, kolik peněz dostane, z čeho ty peníze dostane a samozřejmě aby ty peníze skončily zejména v těch regionech, které budou určeny na rozvoj regionu.
Kolik by si tedy měl stát vzít nebo jaký podíl by z toho měl mít a kam by ty peníze měly jít?
Šidlo: Stát má nastaveny platby a poplatky za vydobytý nerost. Samozřejmě jsou tam ještě i poplatky za dobývací území, ale na druhé straně se velice špatně určuje cena poplatku, protože v současné době vlastně nikdo neví, jaké budou náklady s tím spojené, aby vůbec mohlo být lithium vyčištěno do té podoby, kterou může průmyslová výroba zpracovat.
Uvědomme si, že u nás v rudě, která se těží, jsou jenom 0,2 % lithia, to znamená, že když to přepočítáme na tuny, na kilogramy, je to strašně malé množství. Je to zhruba třetina toho, co bývá ve světě obvyklé. A jsou ložiska, která využívají například těžbu ze slané vody, ze solanky, kde poměry jsou procentní, to znamená třeba 3,6 % lithia. U nás však ta technologie, o které jsem hovořil, se určitě ještě zatím průmyslově nevyzkoušela, a dobýt kilogram lithia nebo tunu lithia bude u nás velmi obtížné.
Neměl by to tedy dobývat stát, ale měl by to nechat na soukromnících, aby nesli i to riziko?
Šidlo: Jasně zaznělo od odborníků, že Česká republika v současné době nemá odborné kapacity, nemá na to personál, nemá na to techniku, nemá potřebné výrobní závody, abychom dokázali lithium uvést do podoby, která je nutná pro průmyslovou výrobu. Těžba je zatím z hlediska státního vlivu vlastně nerealizovatelná. Česko bude muset hledat formu spolupráce a nastavení kvalitních podmínek z hlediska zesmluvnění těžby včetně poplatků, které budou nastaveny tak, aby na tomto Česká republika netratila.