Mariel se nachází zhruba 50 kilometrů západně od kubánského hlavního města Havany. První část přístavu a plánované rozvojové zóny zabírá plochu 4500 hektarů na břehu zálivu, který byl vybagrován do hloubky 18 metrů, aby do něj mohly i lodě s hlubokým ponorem.
Rok a půl po zahájení provozu přístavu získalo povolení k zahájení činnosti v zóně pouze sedm společností, pět zahraničních a dvě domácí. Z toho šest z nich získalo dobrozdání od začátku letošního roku. Úředníci proto tvrdí, že věci se začínají dávat do pohybu. „Schválili jsme téměř jednu firmu měsíčně. Tempo je takové, jaké jsme od počátku chtěli,“ s uspokojením říká o posledním pololetí ředitelka Zvláštní rozvojové zóny v Marielu Ana Teresa Igarzaová.
Igarzaová odmítla upřesnit, jaké společnosti zatím do Marielu přišly. Pouze uvedla, že mezi zahraničními firmami jsou dvě z Mexika, dvě z Belgie a jedna ze Španělska. Jejich celkové investice zatím čítají 50 milionů dolarů, tedy asi 1,2 miliardy korun. Očekává se, že svůj provoz zahájí v první polovině příštího roku.
V současnosti je v Marielu zaměstnáno 328 lidí. Oficiální odhady ovšem počítají s tím, že rozvojová zóna nakonec vytvoří 70.000 pracovních míst, například ve zpracovatelském a biotechnologickém sektoru. Úředníci také mluví o plánu, podle nějž by se přístav mohl stát překladištěm.
Obavy investorů
Někteří investoři jsou k marielskému projektu skeptičtí. Připomínají revoluční události z konce 50. let minulého století, kdy Kuba znárodnila veškerý majetek, nebo nedávné konfiskace majetku zahraničních firem obviněných z údajné korupce, které vedlo dokonce k uvěznění několika podnikatelů. Kritizují také zakořeněnou byrokracii či požadavek komunistického režimu, že místní zaměstnance bude vyplácet státní zaměstnanecká agentura. Mnozí proto čekají, až pravidla zóny, která nabízí například daňové úlevy, otestují průkopníci. Kubánské autority horlivě ubezpečují, že v případě jakýchkoliv sporů bude spravedlnost zaručena nezávislým rozhodčím soudem.
Předehnat USA! Evropa o byznys na Kubě stojí
Zhruba před měsícem na Kubu zamířila delegace 75 španělských firem v čele s tamním ministrem průmyslu, energetiky a turismu Jose Manuelem Soriou. Na ostrově je ale nečekali pouze kubánští partneři, ale i konkurenční mise z Itálie, která měla dvojnásobnou početní přesilu. Právě v přístavu Mariel mají Italové předjednáno už 14 kontraktů.
Španělé a Italové se přitom jen náhodou nepotkali se stovkou německých podnikatelů a ministrem zahraničí Frankem-Walterem Steinmeierem. Ti naplánovanou cestu odložili kvůli komplikacím v jednáních s Íránem a Řeckem. Vedle toho ale už havanskou cestu absolvovaly podobné výpravy z Francie, Británie a Nizozemska.
Cíl evropských byznysmenů je jasný: předběhnout při vyjednávání investičních příležitostí na dosud volném trhu americké firmy, kterým v podnikání na Kubě brání hospodářské embargo uvalené Washingtonem v roce 1962. Po otevření kubánské ambasády ve Spojených státech by zrušení embarga bylo cestou k normalizaci nejen politických, ale i hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi. Prezident Barack Obama již sice zmírnil některá omezení, která jsou v jeho gesci, úplné zrušení embarga je ale pravomocí amerického Kongresu.
Kuba made in Czechoslovakia
V době komunistického režimu udržovalo Československo s Kubou intenzivní obchodní vztahy, kdy na ostrově stavělo elektrárny a vyváželo motorky i auta. Ty se po sametové revoluci zpřetrhaly, což byla podle hispanisty z Metropolitní univerzity Praha Traiana Urbana velká chyba. „Československé firmy měly velmi dobrou pozici, protože Československo bylo druhým největším obchodním partnerem hned po Sovětském svazu. A nyní to bude stát daleko větší úsilí tyto vztahy obnovit,“ míní hispanista. Ne všechny vazby se ale přerušily. Například Jawa dodá na ostrov každý rok až tisíc motorek. Další firmy zase dovážejí náhradní díly do elektráren, které byly postaveny za dob socialismu. Řadu podnikatelů nicméně odrazuje složitá byrokracie a špatná infrastruktura. Na Kubě například stále plně nefunguje internet.