Dárci v Čechách nevymřeli, a to ani ti velcí

Praha - Na charitu podle průzkumů přispívá víc než polovina Čechů. Pravidelně, trvalým příkazem z účtu, ale posílají peníze jen necelá dvě procenta. Kolik přesně na dobročinné účely lidé dávají, není jasné. Z daňového základu si minulý rok odepsali víc než miliardu korun, další stovky milionů ale nikde evidovány nejsou. A kromě finančních příspěvků si Češi zvykli pomáhat i věcnými dary nebo vlastní prací.

Stejně jako kdysi na Národní divadlo se i dnes lidé skládají na budovy, které jsou pro ně důležité. Třeba ve Vrchlabí se Michalu Daňkovi s přáteli podařilo sehnat bezmála půl milionu korun na opravu kapličky panny Marie. Veřejné sbírky na opravu církevních památek nejsou nijak ojedinělé. Existuje dokonce soutěž o nejúspěšnější veřejnou sbírku, jmenuje se Máme vybráno a v loňském roce ji vyhrála sbírka na opravu střechy kostela Povýšení svatého Kříže v jihomoravském Lanžhotě, kde mezi sebou místní obyvatelé vybrali téměř dva a půl milionu korun.

Pomáhat se ale dá i jinak, třeba vlastní prací. V České republice působí asi 20 000 dobrovolníků, kteří jsou sdružení v několika desítkách organizací. Velký zájem je o dobrovolnickou práci v oblastech životního prostředí nebo kultury a ochota pomáhat roste i při dramatických událostech, jako jsou například povodně. Dlouhodobě pak práci dobrovolníků využívají nemocnice a různá sociální zařízení, dobrovolníci tak pomáhají dětem i starým nebo postiženým lidem.

Nečekaný dar pro pražskou ZOO

Chovatel exotického ptactva Stanislav Rákos odkázal zahradě veškerý svůj majetek. Zahrada tak získala domy i pozemky v hodnotě asi 50 milionů korun a ještě před smrtí navíc poslal mecenáš na účet ZOO dalších 10 milionů korun. Peníze od Stanislava Rákose chce ZOO podle jeho přání použít na stavbu nové expozice pro velké papoušky. Ta by měla do dvou let vyrůst místo stávajících ptačích voliér. Pražská ZOO už přitom v minulosti několik velmi štědrých darů dostala, například samotný pozemek v Troji daroval zahradě ve 20. letech statkář Alois Svoboda. A ZOO podporují i tisíce drobných dárců, buď formou sponzorství, nebo takzvaného adoptivního rodičovství, kdy vybranému zvířeti posílají peníze na jeho roční stravu.

Vůbec největším českým mecenášem v historii byl architekt Josef Hlávka. Podporoval řadu nadaných studentů, kteří by si jinak studium na vysoké škole nemohli dovolit, mezi jinými třeba Antonína Dvořáka, Julia Zeyera či Jaroslava Vrchlického. Jeho nadace přežila období nacismu i komunismu a funguje dodnes. Podporuje například studenty, kteří bydlí právě v Hlávkově koleji v centru Prahy.

Další velcí mecenáši se z pochopitelných důvodů objevili až v devadesátých letech, často se totiž jedná o emigranty, kteří po návratu chtěli pomoci své vlasti. Do Čech se vrátila třeba sběratelka a mecenáška umění Meda Mládková, která žila v emigraci od roku 1948. Po celou dobu svého života ve Švýcarsku, Francii a Spojených státech pomáhala českým umělcům a po návratu do Prahy darovala pražskému magistrátu unikátní sbírku uměleckých děl v hodnotě 600 milionů korun.

Další z významných dárců Ladislav Čerych odešel z České republiky do Anglie, kde společně s Pavlem Tigridem stál u zrodu rádia Svobodná Evropa a později spolu s Georgem Sorosem také u vzniku Středoevropské univerzity. Ladislav Čerych je příkladem mecenáše, který se aktivně věnuje oblasti vzdělávání i ze svých vlastních prostředků, podpořil zejména Nadaci rozvoje občanské společnosti, zároveň založil a financuje fond, jehož účelem je podpora rozvoje neziskového sektoru v ČR.

A „své“ mecenáše mají i mnohá česká města, třeba Bohuslav Horáček, který na Kanárských ostrovech zbohatl jako majitel hotelů, investoval do obnovy rodného Turnova půl miliardy korun. Díky němu tak ve městě stojí nemocnice, domov důchodců nebo hotelová škola. Bohuslav Horáček zemřel před deseti lety, jeho nadace ale funguje dál a pomáhá nadaným studentům.

Vydáno pod