Lidé se zbavují starožitností ve větší míře v posledních třech letech, kdy se stěhují z větších bytů do menších. Ne všechno, co rodina i po generace střádala, si mohou vzít sebou. „První, co na tu redukci doplatí, jsou knihovny a obrazy, co visí na zdech, jídelní a nápojové soupravy, co byly ve sklenících. Pravidelná otázka je, proboha co s tím, to nejde do myčky ani do mikrovlnky,“ vysvětluje prezident Asociace starožitníků Jan Neumann.
Prodat starožitnost nebo výtvarné dílo se dá nejlépe ve starožitnictvích nebo galeriích. Další možností jsou aukční síně. Pokud se však majitel rozhodne zkusit štěstí v zahraničí, musí získat povolení státu. „Aby člověk mohl vyvézt umělecké dílo, v případě výtvarného umění je tou pověřenou institucí, která vydává povolení k vývozu, Národní galerie, u užitého umění je to Umělecko-průmyslové muzeum,“ poznamenal znalec umění Jan Skřivánek.
Kolik za starožitné předměty může člověk získat?
- Ve specializovaných kamenných obchodech dostane při okamžitém prodeji ihned zhruba 60 procent odhadní ceny předmětu.
- Když ho nabídne do komise, dočká se sice požadované sumy, ale až tehdy, když si cennost někdo koupí.
- Další možností jsou potom aukce - i tam se starožitnost nebo výtvarné dílo přijímá většinou za 60 procent odhadní ceny. Konečná částka se ale může vyšplhat na několikanásobek.
- Při prodeji cenných předmětů musí jejich majitel vždy předložit občanský průkaz, aby měl kupující jistotu, že si nepořizuje uloupenou věc. V případě těch sakrálních je nutné i povolení ministerstva kultury, respektive státních památkových ústavů.
Pozor na falešné starožitníky a zloděje
Lidé ale často netuší, za kolik předmět prodat. Na trhu je ale dost falešných starožitníků, kteří věc záměrně vykoupí za nízkou cenu. Majitele tak de facto okradou. Asociace starožitníků proto přichází s nabídkou bezplatné poradny. Majitel cenností tak má možnost bránit se proti nepoctivým výkupčím, kteří se na jeho neznalosti snaží vydělat.
Trh se starožitnostmi se přesto stále plní předměty získanými nepoctivým způsobem. Významnou položkou jsou pak sochy či obrazy sakrálního charakteru. Hlavně na začátku devadesátých let české kostely zažívaly doslova nájezdy zlodějů.
- „Kradlo se úplně všechno, krádeže začaly plastikami nebo sochami, pokračovaly obrazy, ale nakonec došlo i na nábytek, na vybavení kostela,“ připomněla Jana Tichá, mluvčí Národního památkového ústavu.
Většina odcizených předmětů sakrálního charakteru zmizela do zahraničí, nejčastěji do Německa, Rakouska, Itálie či Nizozemska. Některé ze soch, které byly ukradené v 90. letech, teď vystavuje policejní muzeum v Praze. Mnohdy se je podařilo najít a vrátit původnímu majiteli až za dlouhých 15, nebo dokonce dvacet let. Často jsou totiž sochy upravovány, aby se daly těžko identifikovat. „Byly přeřezány, nově nastaveny končetiny v jiných úhlech než dřív. Došlo k přebarvení,“ doplnila Tichá. Uvedení starožitnosti do původního stavu ale často stojí víc než věc samotná, mnohdy i desetinásobně.
