Hana Kleinová se z terezínského ghetta vrátila jako sirotek. Aby netrápila své děti, o vlastní minulosti s nimi nikdy nemluvila. Pohnutý osud vypátral až po její smrti syn Frank Frištenský, sportovec a trenér z rodiny slavných zápasníků. Mnoho let utajovaný a silný příběh popsal v knize Moje máma z Terezína, o jejímž vzniku se rozpovídal v Událostech, komentářích.
Pohnutou terezínskou minulost před synem tajila. Frištenský příběh Hany Kleinové rozkrývá v knize
10 minut
Události, komentáře: Moje máma z Terezína
„Sám se tomu někdy divím, jak to, že jsem to nevěděl, ale opravdu jsem o tom nevěděl vůbec nic,“ přiznává Frištenský, „u nás v rodině to bylo prostě tabu, o tom se nikdo nebavil.“ Na začátku netušil, po čem pátrá – judaismus pro něj byl „neznámou zemí“.
Zprvu chtěl Frištenský, který vyrůstal v emigraci, psát příběh vlastní. Líčí, jak jej k tomu podnítili jeho američtí kamarádi. „Když jsem se přiblížil k mámě, že bych o ní měl něco napsat, tak jsem najednou zjistil, že o ní nic nevím. Říkal jsem, že všechno o mně musí nazpátek a musím pátrat nejdřív po mámě,“ popisuje autorský proces.
Co se s Hanou Kleinovou stalo, se Frištenský dozvěděl po sametové revoluci, když navštívil Zábřeh na Moravě. O osudu své matky se dozvěděl od rodiny Rudolfa Taussiga, jehož manželka o Kleinové začala vyprávět, vzpomíná sportovec. Právě Taussigovi byli prvním Frištenského zdrojem v pátrání.
V té době mohl ještě psaní se svou matkou konzultovat. Ptal se jí na prarodiče a další rodinu, kterou nikdy nepoznal. O všech mu Kleinová říkala, že zemřeli již před válkou, vypráví. „Veděl jsem, že mi nechce odpovídat, tak jsem toho nechal,“ doplňuje.
Babička se pro matku obětovala, zjistil Frištenský
Při psaní dále vycházel z knihy Děvčata z pokoje 28 spisovatelky Hannelore Brenner-Wonschick, jež shromažďuje vzpomínky z terezínského koncentračního tábora. Frištenský autorku kontaktoval a žádal o kontakty na přeživší hrdinky. „Bylo to jako když stavíte sněhuláka – malá sněhová koule a najednou je z toho velká,“ líčí. „Cokoliv jsem objevil, pro mě bylo něco neuvěřitelného,“ podotýká s tím, že svědectví žen z Terezína jej hnala kupředu.
Postupně o své matce zjistil, že do Terezína s rodiči přijela ve svých čtrnácti letech. Zhruba po měsíci skončila spolu s dalšími náctiletými dívkami v domě L410, v pokoji číslo 29.
„Maminka zůstala v Terezíně až do osvobození, do Osvětimi neodjela, přestože tam s tatínkem odjet měla. Ale jejímu tatínkovi se podařilo ji vyreklamovat. Podruhé se mu to nepodařilo a měla odjet, ale její maminka se zapsala místo ní, a tím jí zachránila život,“ vypráví o osudech své rodiny Frištenský. Jeho prarodiče transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi nepřežili.
