Ceny Paměti národa, kterými společnost Post Bellum oceňuje pamětníky zlomových momentů minulého století, dostali ve středu večer čtyři osobnosti. Jsou jimi Jarmila Stibicová, Lívia Herzová, Jiří Lukšíček a František Vaczula. Ceny Paměti národa Post Bellum uděluje od roku 2010. Určeny jsou například pro válečné veterány, politické vězně nebo přeživší holocaustu.
Hájili čest, svobodu a důstojnost. Post Bellum udělila čtyřem osobnostem ceny Paměti národa
Události ČT: Ceny Paměti národa (zdroj: ČT24)
Post Bellum ceny uděluje jako uznání těm, kteří ve svém životě dokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova. Smyslem je ocenit pamětníky, kteří se během svého života zachovali v těžkém životním okamžiku hrdinně či se nezpronevěřili svým životním postojům.
Post Bellum oceňuje zejména válečné veterány, disidenty, politické vězně, odbojáře, perzekvované spisovatele, představitele undergroundu, skauty, příslušníky církví nebo přeživší holocaustu.
Jarmila Stibicová
Jarmila Stibicová se narodila v roce 1933. Podepsala Chartu 77, mnohokrát ji zatkla Státní bezpečnost (StB), a přitom se nenechala zlomit. Naposledy byla zadržena 20. listopadu 1989, když s manželem mířili na setkání v divadle v Pardubicích. „To už jsme se vyloženě fyzicky bránili, volala jsem o pomoc, ale lidé se báli, takže nikdo nepřišel a estébáci nás nacpali do auta,“ popisuje laureátka na webu cen Paměti národa.
Stibicová do roku 1970 působila jako profesorka jazyků na pardubické průmyslovce. Musela však odejít kvůli tomu, že rozšiřovala letáky k prvnímu výročí srpnové okupace. Kromě toho, že byla jedním z pardubických signatářů Charty 77, pomáhala lidem, které režim protiprávně zavíral na psychiatrii.
Věnovala se i práci s mládeží a uspořádala výpravu mladých lidí za Václavem Havlem na Hrádeček. V rámci tehdejšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) mapovala politicky motivovaná soudní jednání ve východních Čechách, pomáhala rodinám vězněných disidentů, uvádí web.
„To je otázka osobních priorit,“ sdělila Stibicová. Občansky aktivní zůstala i po roce 1989, kdy zasedla v pardubickém zastupitelstvu. V průběhu devadesátých let politiku opustila a dala přednost působení v organizaci Amnesty International.
Celý příběh Jarmily Stibicové v Paměti národa.
Lívia Herzová
Lívia Herzová se narodila v roce 1926, vyrůstala v městečku Tornaľ na jihu Slovenska, kde se mluvilo zejména maďarsky, což platilo i v její asimilované židovské rodině. Když po vídeňské arbitráži v roce 1938 připadla oblast Maďarsku, přišla rodina o obchod. Herzová však mohla dál studovat, ovšem jen do roku 1944, kdy horthyovské Maďarsko obsadili Němci. Ti poté zorganizovali transporty s půl milionem maďarských Židů do vyhlazovacích táborů.
Osmnáctiletá Lívia se v roce 1944 dostala do Osvětimi i se svou matkou. V táboře se od své bývalé spolužačky dozvěděla, že je výhodné přihlásit se na práci do fabriky, což nakonec oběma ženám zachránilo život, i když musely tvrdě pracovat. Lívia často odváděla práci i za svoji vyčerpanou matku. Na jaře roku 1945 přežily pochod smrti a nakonec se shledaly i s otcem Zoltánem.
Rodina se musela vyrovnat i s tím, že v jejich domě už žili úplně jiní lidé. Naštěstí našli útočiště u sousedů. Po válce se Lívia seznámila s židovským mladíkem Pavlem Herzem, který přišel o všechny příbuzné v nacistických koncentračních táborech. Usadili se v Bratislavě, popisuje web cen Paměti národa.
Jiří Lukšíček
Jiří Lukšíček, který se narodil v roce 1933, se v očích komunistů „provinil“ tím, že organizoval skautskou odbojovou skupinu, za což strávil šest let v uranových lágrech. Členové skupiny například začerňovali vývěsní vitríny KSČ, přestříhali telegrafní vedení, a když se v Jílovém u Prahy konalo setkání příslušníků Lidových milicí, nakladli kameny na železniční trať a přistaveným autobusům vypustili pneumatiky.
Z trestaneckého pracovního tábora Svornost při stejnojmenném uranovém dole v Jáchymově Lukšíčka po pěti týdnech vysvobodila amnestie. Hned ale dostal povolávací rozkaz k Technickým praporům. Jeho kolegové ze skautského oddílu ale dál pokračovali v odbojové činnosti. V květnu 1954 je pozatýkali podruhé, a Lukšíček skončil ve vězení, kde zažil tvrdé výslechy, vydírání i týrání. „To bylo největší trauma, které nade mnou viselo, kdo to nezažil, nepochopí,“ popsal.
Poté, co po nátlaku podepsal spolupráci, směl se vrátit k jednotce, kontrarozvědka se snažila spolupráci rozvinout, ale Lukšíček donášet odmítal. V roce 1954 ho tak komunisté zařadili do dalšího chystaného procesu. V březnu 1955 byl odsouzen k šesti letům v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost.
Celý příběh Jiřího Lukšíčka v Paměti národa.
František Vaczula
Posledním oceněným je František Vaczula, narozený roku 1929. Vaczula byl vězněn za pokus o útěk přes hranice a strávil tři roky v těžkých podmínkách oddílů Pomocných technických praporů, tedy táborů nucených prací.
Vaczula vyrůstal v osadě Ovsište nedaleko Bratislavy, ale také na druhém břehu Dunaje, na území, které v důsledku Vídeňské arbitráže na podzim roku 1938 obsadili Němci. Když se most stal hraničním přechodem, ustavil se na Slovensku loutkový fašistický Slovenský štát.
Vaczulovým rodičům sice zůstalo slovenské občanství, ale zároveň patřili k maďarské menšině, což mělo dopad na jejich osudy po konci druhé světové války. Rodinu Vaczulových vystěhovali na statek do moravských Sudet. Po třech letech se rodina mohla v rámci „reslovakizace“ vrátit domů, to ale pod podmínkou, že přijme slovenskou národnost. Františkův otec to odmítl a putoval na tři roky do lágru, popisuje web.
Pro emigraci se rozhodl jako dvacetiletý. Byl však zadržen a obviněn z pokusu o neoprávněné opuštění republiky. Tehdy vyvázl s pětiměsíčním trestem. Svobody se ale nedočkal ani po propuštění, protože krátce po svatbě ho jako politicky nespolehlivého odvedli na vojnu k Pomocně technickým praporům. Podmínky byly podle něj ještě horší než ve vězení. Zažil tvrdou dřinu například na stavbách na Plzeňsku či na letišti Sliač na středním Slovensku. Po propuštění se živil jako řidič autobusu.