Ministerstvo kultury zapsalo vambereckou krajku z Rychnovska a tradiční hody s právem na Uherskohradišťsku na seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Tradici chce stát dostat na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Vamberecká krajka je varianta flanderského typu ručně paličkované textilie, mezi typické příklady patří takzvaná vláčková krajka, dalšími podobami jsou třeba krajky torchenské, páskové či nitěné. Ta vamberecká nachází uplatnění v oděvních a bytových doplňcích, v tradičních krojích, dekoračních předmětech či luxusních oděvech.
Tradice krajkářství na Vamberecku je nepřerušenou součástí místní lidové tradice od poloviny 17. století, kdy podorlické panství získal císařský generál Kašpar z Grambu. Jeho manželka Magdaléna Grambová pocházela z belgických Flander a zavedla mezi zdejším obyvatelstvem paličkování jako robotní povinnost.
O zapsání vamberecké krajky na seznam světového kulturního dědictví usiluje Královéhradecký kraj již několik let. Podle jednatelky společnosti, která krajku vyrábí, Marie Stoklasové je zařazení na seznam lidové kultury jen „drobným krůčkem“ na cestě do UNESCO.
„Je to krásný počin, ale pokud se nezvýší odbyt, tak se pro nás nezmění nic. Chybí nám prostředky na větší propagaci, doufejme, že tento počin tomu pomůže. Tato tradice si to nepochybně zaslouží,“ uvedla také v reakci na rozhodnutí ministerstva Stoklasová.
V době plánovaného socialistického hospodářství obstarávala paličkování strojová výroba, společnost, působící od roku 2003, se ale specializuje na ruční výrobu. V současnosti má dva stálé zaměstnance a čtyři krajkářky pracují na dohodu. Většina výrobků končí u tuzemských zákazníků.
Takzvané hody s právem patří k tradičním svátkům v moravských vesnicích. Slaví se jako křesťanský svátek i jako den hojnosti, veselí a blahobytu. Tradice nemá stanovený jednotný termín konání, hody se v každé obci liší. Nejčastěji se ale hoduje na svátek patrona, kterému je zasvěcen místní kostel.
- Účelem seznamu je ochrana, zachování, identifikace, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví na území ČR. Zaměřen je především na jevy tradiční kultury venkovských komunit.
- Aby se mohl statek na seznamu objevit, musí být dosud živý, autentický a mít svou sociální a kulturní funkci.
Nehmotným dědictvím už je verbuňk nebo loutkářství
Podle dřívějších informací by chtělo ministerstvo připravit nominaci krajkářské výroby na seznam UNESCO v rámci nadnárodního projektu. Nominace, na kterých se podílí více států, mají v poslední době při zápisech větší šanci, a to jak v případě nemovitých památek, tak nehmotného dědictví.
„Teď v podstatě záleží na tom, jak se k tomu postaví samotní předkladatelé, aktivitu musí vyvinout oni. Pokud to budou chtít, začne klasický proces. Nejdříve musí začít jednat s Národním ústavem lidové kultury, pak se spolu můžeme bavit o tom, jestli je to opravdu dostatečně unikátní, aby se připravila nominace na světový seznam,“ naznačila další postup mluvčí ministerstva kultury Michaela Lagronová.
Zápisů nehmotného dědictvím, tedy tradic, zvyků či lidové výroby, má Česko od roku 2005 do současnosti šest. Loni Česko neuspělo se zápisem tradičních skleněných vánočních ozdob.
- Verbuňk (zapsaný 2005): Tradiční slovácký tanec, jehož počátky spadají do 18. století a jsou spojeny s odvodem branců do armády (odtud název). Během let se ale využití verbuňku rozšiřovalo a začal se tančit i při dalších příležitostech. Dnes je k vidění například na hodech, tanečních zábavách či svatbách. Verbuňk je specifický tím, že ačkoli jej muži většinou tančí společně, vystupuje každý sám za sebe a improvizacemi, použitými figurami nebo držením těla navíc dává najevo svou příslušnost k některé ze zhruba 140 obcí regionu. Odborníci dnes rozeznávají šest typů verbuňku, ti nejlepší tanečníci spolu každoročně soutěží třeba na folklorním festivalu ve Strážnici.
- Masopustní průvody s maskami na Hlinecku (2010): Spolehlivé doklady o podobě zvyku na Hlinecku pocházejí z první poloviny 19. století, podoba masek předávaných z otce na syna je ale podle etnografů nejspíše starší. Kořeny slavností, které měly zajistit dobrou úrodu, plodnost a také vítaly blížící se jaro, pak sahají ještě do předkřesťanských dob. Tradice je dodnes živá zejména v několika obcích mikroregionu Hlinecko (Studnice, Vortová, Hamry a místní část Hlinska Blatno), na jejím zachování má zásluhu i skanzen na Veselém Kopci.
- Každá z masek v průvodu má svou roli a také místo, jako první jde kobyla a naopak poslední ras. Mezi nimi procházejí nejprve takzvané červené maškary – strakatý se ženou (i ji jako tradičně všechny masky představuje muž) a turci – a ke konci průvodu jdou maškary černé, tedy kominíci, slamění a židé. Právě ty mají za úkol pomazat obličeje přihlížejících (dříve obyvatel vsi, kterou průvod dům od domu procházel) zvláštním mazadlem. Na konci slavnosti, při které nechybí řízná hudba ani pálenka, je pak poražena a opět oživena kobyla.
- Sokolnictví (2010): Tradiční způsob lovu za pomoci vycvičených dravých ptáků, který se podařilo v posledním půlstoletí opět vzkřísit k životu. Sokolnictví se zrodilo ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na Blízkém východě, odkud se rozšířilo na východ i západ. Na území dnešní ČR jej přinesli v první polovině pátého století Hunové, lov pomocí ptáků pak zažíval rozmach zejména od 14. do 16. století. Už ve 13. století pak vznikla sokolnická výstroj, která se prakticky v nezměněné podobě používá dodnes.
- Soumrak sokolnictví přišel s vynálezem střelných zbraní a hlavně rozšířením jejich loveckých verzí. Od 19. století se dříve slavný způsob lovu ocital na okraji zapomnění nejen v Česku, ale i v celé Evropě s výjimkou Británie. Tradice však zůstala zachována v Asii. Pokusy o obnovení českého sokolnictví se datují do meziválečného období a jsou spojeny se jménem Bedřicha Mensdorffa-Pouillyho. Podařilo se to ale až ve druhé polovině 60. let, když v roce 1967 v Opočně vznikl Klub sokolníků. Vedle Česka se zápis týká deseti dalších zemí.
- Jízda králů (2011): Jízda králů patří k nejznámějším folklorním zvykům v České republice, její tradici v současnosti udržují v pěti obcích či městech na Uherskohradišťsku a Hodonínsku. Psané záznamy se datují až do roku 1808, obyčej je ale podle všeho ještě starší. Každoročně se koná pouze ve Vlčnově, na dalších místech je periodicita delší.
- Původ Jízdy králů je nejasný, podle etnografů pravděpodobně navazuje na pohanské iniciační rituály pro dopívající chlapce. Aktéři jízdy, tedy král s doprovodem oblečeni do ženských krojů, podle nejznámější verze připomínají uherského krále Matyáše Korvína, který po porážce od vojsk Jiřího z Poděbrad v roce 1469 prchal z bojiště v přestrojení za ženu. Inspirací pro vznik Jízd králů ale bylo nejspíše více, připomínají se třeba družiny výběrčích daní slovanských knížat, které krajem objížděly po žních.
- Loutkářství (2016): Loutkářství je unikátní už od rozšíření v době národního obrození, kdy loutky byly prakticky v každé rodině. Kočovní loutkáři kdysi znamenali první kontakt lidových vrstev s divadelní kulturou. Na tradici je vedle vlastního herectví cenná i výtvarná, scenáristická a hudební složka.
- Loutkářství se udrželo i do moderní doby, v polovině minulého století, kdy ještě nevysílala televize, u nás existovalo kolem 3000 souborů, dnes je jich asi 300. Typické jsou i některé loutky, například Škrhola, Kašpárek či Spejbl s Hurvínkem, který právě slaví devadesátiny.
- Modrotisk (2018): Modrotisk je unikátní metoda takzvaného negativního tisknutí. Nejdříve se na bílé plátno natiskne vzor speciální tiskařskou směsí, takzvanou rezervou, složenou převážně z kaolinu a arabské gumy, a poté se ve velkých kádích barví na modro v barvě indigo. Tiskařská rezerva se poté vypere v octové vodě a zůstane jen čistě bílý vzor.
- Tato metoda má v Česku dlouhou tradici. V 19. století byla modrotiskařská dílna téměř v každém malém městečku, v současnosti jsou v ČR v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.
- Ruční výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel (2020): Jedná se o specifický druh sklářského řemesla, který je spojený s vánočními tradicemi. Nositelem řemesla je rodinná dílna Rautis v Poniklé na Semilsku a také venkovští foukači perlí a navlékači, kteří s dílnou spolupracují.
Na známějším seznamu stavebních památek má Česko od počátku devadesátých let čtrnáct zápisů, trvalo však dlouhých šestnáct let, než byly po Třebíči loni zapsány Hornická krajina v Krušnohoří a Národní hřebčín v Kladrubech.
