UDÁLOSTI: 50 let od smrti Bohumila Peroutky
Bohumil Peroutka se narodil 6. srpna 1926 v Bratislavě, ještě jako malé dítě se přestěhoval s rodiči do Vsetína. Vystudoval v Brně učitelství a antropologii a poté několik let učil na středních školách. V letech 1955 až 1961 byl ředitelem Okresního archivu ve Vsetíně a od ledna 1962 ředitelem vsetínského Okresního muzea. Ve své funkci mimo jiné vedl přestěhování muzea do vsetínského zámku.
V březnu 1967 na funkci ředitele muzea ze zdravotních důvodů rezignoval a dále pracoval v muzeu jako samostatný odborný pracovník. Redigoval sborník Valašsko a byl i kronikářem Vsetína. „Vedl tichý, osamělý život, hodně studoval, publikoval články o historii Vsetínska a věnoval se cestování,“ napsal o něm historik Ladislav Baletka.
Před 50 lety zemřel Bohumil Peroutka
Po okupaci v srpnu 1968 se vůči nastalé situaci kriticky vyhranil. K 51. výročí vzniku republiky pak uveřejnil v okresních novinách Nové Valašsko článek s názvem Jedenapadesátileté Československo – 28. říjen v historii našich národů, ve kterém popsal vznik Československa, připomněl zásluhy Tomáše Garrigua Masaryka i politické procesy v padesátých letech a vyjádřil zklamání z politického vývoje.
„Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu,“ napsal mimo jiné Peroutka.
Komunisté hrozili, že kvůli článku přijde o místo celá redakce
Článek, který vyšel 22. října 1969, ihned vyvolal nenávistnou reakci komunistických funkcionářů. Okresní národní výbor ve Vsetíně, Peroutkův zaměstnavatel, s ním zahájil disciplinární řízení a rozvázal s ním pracovní poměr. Peroutka byl tlačen k tomu, aby svůj text odvolal, což však odmítl. Komunisté mu proto pohrozili, že kvůli jeho článku přijde o místa celá redakce okresních novin.
V den 51. výročí vzniku Československa, 28. října 1969, vyšel Peroutka na zámecké nádvoří, kde se obalil térovým papírem a zapálil. S těžkými popáleninami byl převezen do vsetínské nemocnice, kde dva dny poté zemřel. Zanechal po sobě dopis na rozloučenou, ve kterém mimo jiné napsal: „Bylo to mé svědomí i pocit odpovědnosti a snad i víra v ideje, které mě přiměly k tomuto činu“.
Vsetínská pochodeň / Bohumil Peroutka v cyklu Neznámí hrdinové
„V dopise na rozloučenou je vidět zoufalství člověka zahnaného do kouta kampaní, která se proti němu rozpoutala. Sám uvádí, že k jeho činu ho dohnalo i to, že byla postihována redakce, což nezamýšlel,“ upozornil historik Muzea regionu Valašsko Pavel Mašláň.
Přes snahu režimu zakázat poslední rozloučení s Peroutkou se v den pohřbu 5. listopadu 1969 na místě jeho tragického činu sešla řada lidí. Pohřeb a kremace se ale musely konat v Olomouci. Pracovnice Okresního kulturního střediska, která recitovala na pohřbu, byla propuštěna.
O Peroutkově činu se do roku 1989 veřejně nemluvilo. „Komunisté se to snažili ututlat a jeho čin vykládali jako akt psychicky nemocného jednice,“ uvedl historik Pavel Mašláň.
Až od devadesátých let minulého století se zásluhou Peroutkových přátel a bývalých kolegů, například archiváře Ladislava Baletky či dlouholeté muzejní pracovnice Evy Urbachové, začal Peroutkův čin připomínat v tisku. V roce 1994 byla v atriu zámku instalována pamětní deska.
Podle historika Petra Blažka patří Peroutkův čin do dlouhé vlny radikálně pojatých odchodů ze života, jen v Československu jich bylo podle odhadů mezi 30 a 40. „Z několika desítek případů je jen několik možno zařadit do skupiny kauz, kde je alespoň částečná politická motivace,“ připomíná Blažek, podle kterého ale Peroutka do dané skupiny patří.