Varnsdorf – Celé Česko před třemi lety šokovaly záběry počestných občanů, kteří pochodovali Varnsdorfem po boku ultrapravicových radikálů a skandovali „Cikáni do plynu“. Trnem v oku jim byly ubytovny pro sociálně slabé. Jejich obyvatelům dávali demonstranti za vinu zvýšenou kriminalitu ve městě, stěžovali si na hluk. Vyhrocenou situaci tehdy zklidnili policejní těžkooděnci. To ale neznamená, že sociální pnutí z patnáctitisícového města na česko-německých hranicích lusknutím prstu zmizelo. Ve Varnsdorfu vznikají nové rozbušky možných konfliktů.
Městem zřízená ubytovna v ulici T.G. Masaryka byla před třemi lety jedním z hlavních cílů demonstrantů. Podle Varnsdorfských, kteří se postavili po bok extremistů, byla přeplněná kriminálními živly a také nepříjemně hlučná. Po třech letech je ubytovna naplněná ani ne z poloviny a i díky tomu výrazně ztichla. Mezi jejími klienty jsou romské i bílé rodiny. Na chodbách je nově vymalováno a všechny společenské prostory jsou uklizené a vytřené dočista. Šedivý dům „u červeného kostela“ se tak vlastně ani moc neliší od některých starších vysokoškolských kolejí.
Přesto některé problémy přetrvávají. Reportéry portálu ČT24 na ubytovně přivítal nepříjemný zápach, jako by někdo vařil zkažené maso. „Útulek pro sociálně slabé“ také roky marně bojuje s invazí švábů. Zbavit se jich nedaří ani přesto, že správa ubytovny pravidelně provádí dezinsekce.
Společné toalety a koupelny jsou sešlé stářím, a tak i přes snahu uklízeček stále vypadají špinavě a zašle. V útulku pro 112 lidí, kde kromě ubytovny sídlí ještě noclehárna, centrum sociálních služeb a nízkoprahový klub, je navíc k dispozici jen pět toalet. A právě to je jedna z věcí, kterou kritizuje vládní Agentura pro sociální začleňování.
„Společné toalety na patře - v těchto podmínkách vychovávat děti je nesmysl. Pokud chce obec ubytovávat rodiny s dětmi, tak by to měla dělat ve standardních podmínkách, kdy bude pronajímat nájemní bydlení například na základě krátkodobých smluv,“ říká ředitel agentury Martin Šimáček.
Děti přitom tvoří téměř 40 % nájemníků ubytovny. Některé z nich nikdy nepoznaly, jak vypadá normální byt. Kromě společných toalet si musí zvyknout na pokoje přidělené podle striktního pravidla – dvě osoby, jeden pokoj. A protože na ubytovně jsou „byty“ maximálně o dvou místnostech, početnější rodiny musí počítat s tím, že budou „rozstrkané“ do více oddělených „krcálků“.
K nejstarším obyvatelům ubytovny, kteří tu prožili i protiromské demonstrace, patří desetičlenná rodina. „Je to smíšená rodina. Otec je Rom, matka běloška. Nikdo z nich nepracuje. Jsou tady od roku 2008, kdy vyhořeli. Sociální odbor pro ně hledal umístění – první co se nabízí, je městská ubytovna,“ popsal správce ubytovny v Masarykově ulici Karel Jiřišta. Najít ve Varnsdorfu jiné bydlení není podle něj pro rodinu snadné. „Oni mají problém, že jich je hodně, a tak adekvátní bydlení ve Varnsdorfu neseženou,“ tvrdí.
Ve znamení nezaměstnanosti
Varnsdorf podobně jako celé Šluknovsko patří dlouhodobě k lokalitám s největší nezaměstnaností v ČR. Podle údajů úřadu práce se nezaměstnanost v patnáctitisícovém městě blíží k 11 %. Na jedno volné pracovní místo tady dnes připadá 32 žadatelů.
Město navíc sociálně slabým jiné bydlení než ubytovnu nabídnout ani nedokáže. Sociální byty, které by mohly pomoci, ve Varnsdorfu chybí. „Dovedete si představit, jakým způsobem by lidé přijali, kdyby se tady začaly budovat sociální byty? Běžní občané tady ty sociálně slabé nechtějí,“ vysvětluje absenci bydlení vhodnějšího pro chudé rodiny s dětmi starosta Varnsdorfu Martin Louka. Koncentraci sociálně slabých na ubytovně se společnými toaletami na chodbě považuje za adekvátní řešení složité situace.
Naděje na snazší cestu z ubytovny za lepším bydlením by tak mohla početným rodinám svitnout až nyní, kdy se zdá, že by povinnost provozovat sociální byty mohl nařídit obcím zákon. Ve Varnsdorfu se tak pod tlakem okolností začíná uvažovat o tom, že by se na byty pro chudé mohla přeměnit dosluhující ubytovna v Lounské. „Zatím konečné rozhodnutí nepadlo, domnívám se ale, že to bude směřováno k tomu, že se budeme snažit získat nějaké dotace a připravit se na to, abychom měli k dispozici sociální bydlení pro případ, že by došlo ke změnám zákonů,“ uvedl starosta Varnsdorfu.
Soumrak Lounské
I když město sociálně slabým zatím příliš nepomohlo, lidé z varnsdorfských ubytoven přesto odcházejí. Zatímco před třemi lety byly obě městské ubytovny vytížené takřka na maximum, dnes si město vystačí jen s jednou. Na ubytovně v ulici TGM totiž nyní bydlí jen 25 dospělých a 16 dětí. Šedivá budova je přitom schopna pojmout až 112 nájemníků.
V Lounské, která se uzavírá a mohla by se v budoucnu přeměnit na sociální byty, dosud žilo 18 dospělých a 9 dětí, její kapacita byla vytížená ani ne z poloviny. Už teď je navíc jasné, že do pokojů na TGM, které jim město nabídlo jako náhradu, se nebudou zdaleka stěhovat všichni. Kam ale sociálně slabí z ubytoven odcházejí? Většinou našli přístřeší v bytech soukromých podnikatelů na sídlišti v Kovářské.
Ani švábi je nevyhnali
Přestože začátkem konce ubytovny v Lounské byl odliv jejích nájemníků do paneláků, ti, kteří zůstali, si bydlení v ubytovně pochvalují a stěhovat se jim nechce. Zvykli si už i na šváby, se kterými – chtě nechtě – sdílejí pokoje. „Nechci na TGM. Tady si můžeme před domem udělat oheň, nikdo nám sem nechodí, máme tady klid. To tam nebude,“ obává se paní Tereza. Na ubytovně v Lounské bydlí už 13 let, tedy po celou dobu její existence. Poslední tři roky tu její manžel dělá dokonce domovníka. „Žilo se nám tu hezky, Romové si pomáhali s bílýma. Jednou měl ten, tak dal, podruhé ten. To se teď rozbije,“ popisuje asi čtyřicetiletá žena s lítostí v hlase.
Paní Tereza se zkusila poohlédnout i po jiném bydlení než na ubytovně. Zatím bez úspěchu. „Oni chtějí kauci 15 až 20 tisíc,“ zlobí se. Takové peníze nedokáže dát dohromady. Snazší by bylo získat bydlení na sídlišti Kovářská, kde bydlí i s rodinou její starší syn. Tam se ale Tereza stěhovat nechce. „Je to tam malý. Jenom 1+1,“ vysvětluje. Teď obývá s manželem a mentálně postiženým synem dva pokoje propojené chodbou přeměněnou na improvizovanou kuchyň. Další dospívající syn bydlí v téže ubytovně v samostatném pokoji.
Fenomén Kovářská
Paneláky v Kovářské vypadají na první pohled mnohem lépe než šedivé budovy varnsdorfských ubytoven. Jsou zateplené a jejich fasády září barvami. Panuje tu čistota a pořádek. Na trávnících mezi domy byste stěží hledali odhozený papírek. Sociálně slabí, kteří tam bydlí a kteří většinou přišli z městských ubytoven, si byty pochvalují. „Na Lounský bylo blbý, že tam byli švábi. A taky tam člověk neměl to sociální zařízení na pokoji. Tady je to se vším všudy,“ chválí si bydlení v pronajaté garsonce jeden z Romů, který si nepřál zveřejnit své jméno.
Nižší je v porovnání s ubytovnou také nájemné. „Máme garsonku a se vším všudy platíme 6 tisíc měsíčně,“ popsal dále asi pětačtyřicetiletý muž. Jeho slova portálu ČT24 potvrdil také Pavel Němec, jeden z majitelů, kteří byty v Kovářské pronajímají. „Platí se nájem tři tisíce za garsonku. Za byt 1+1 je to od 4 tisíc korun měsíčně. Když je to hodně nadstandardní byt, tak je to kolem 5 tisíc korun. Vyšší jsou zálohy na energie, protože ty rodiny jsou početné, perou ve starých pračkách, větrají a zároveň topí. Zálohy jsou kolem 2,5 až 3 tisíc,“ informoval.
V městských ubytovnách se oproti tomu nájem počítá na hlavu – v ubytovně na TGM tak každý zaplatí 3 600 korun, na Lounské to bylo ještě o stokorunu více. Děti platí polovic. Čtyřčlennou rodinu tak bydlení v pokojících bez sociálního zařízení vyjde až na 11 tisíc korun.
Přesto si bydlení v Kovářské vysloužilo od varnsdorfské radnice i Agentury pro sociální začleňování nálepku „předražené“. „Není to úplně málo na tu lokalitu a na to, v jakých podmínkách se tam žije. Kovářská teď prostě není lukrativní bydlení,“ tvrdí ředitel vládní agentury Martin Šimáček. Jak vysoké nájemné by si pro sociálně slabé ve Varnsdorfu představoval, nicméně ani na přímý dotaz portálu ČT24 neuvedl.
Nezbývá tedy než se podívat do map v místě obvyklého nájemného. Z těch lze vyčíst, že se cena pronájmu ve Varnsdorfu obvykle pohybuje v rozmezí 48 až 52 korun za metr čtvereční. To znamená, že by nájemné v Kovářské mohlo být klidně poloviční. O městských ubytovnách nemluvě.
Tikající bomba
Ještě vážnějším problémem Kovářské je však podle Šimáčka nárůst napětí mezi sociálně slabými, kteří se přistěhovali z ubytoven, a starousedlíky, mezi Romy a bílými. „V Kovářské ulici je extrémní problém s mládeží a trávením volného času. Tahle problémová mládež je pak v kontaktu s většinovým obyvatelstvem a vzniká napětí,“ varoval Šimáček.
Starousedlíci si stěžují na hluk a bujaré pitky dlouho do noci. A reakce města? Ze sídliště zmizely lavičky, není tu ani dětské hřiště. Matky s dětmi se nervózně tísní pod stromem a doufají, že si jich policejní hlídky, které tu pravidelně projíždí, nevšimnou. „Nemůžeme si dát ani stoleček ven a dát si u něj kafe. Když to vidí policajti, hned nám dají pokutu. Tady je zákaz srocování,“ popisuje jeden z romských obyvatel sídliště.
Sestěhovat, nebo rozdělit?
„Koncentrace je problém, prostředí má totiž zásadní vliv na to, jak se ti lidé budou chovat. Když dekoncentrujete, tak individualizujete chování těch lidí a zjistíte, že nebudou takovým bezpečnostním rizikem, jako jsou například teď v té Kovářské ulici,“ říká ředitel agentury pro sociální začleňování.
„Lidé jsou trošku paranoidní, jsou xenofobní. Proto si myslím, že je lepší soustředit Romy na jedno místo, mít naštvaných devět sousedů, než mít naštvané celé město. Já to rozhodně zkoušet nechci. Takový stav, jaký je v Kovářské, je udržitelný,“ oponuje Pavel Němec, majitel bytů v Kovářské.
Ani to, že je sídliště pod bedlivým dohledem policie, ale starousedlíky neuklidnilo. Kdo může, stěhuje se pryč. Do volných bytů se pak přesouvají další a další rodiny z ubytoven. "Můj záměr nikdy nebyl pronajímat to Romům. Zhruba od roku 2010 tam pan Pražák (další z velkých pronajímatelů bytů v Kovářské – pozn. red.) začal ubytovávat Romy a tím vlastně moje dosavadní podnikání zmařil, protože pak na to sídliště nikdo z bílých nechtěl, začala se tam stahovat romská společnost," postěžoval si Němec.
Sídliště se tak pomalu mění v ghetto. „Když sociálně slabé koncentrujete do jednoho místa, tak už nedohledáte, že za patologickými jevy stojí jeden, dva nebo tři obyvatelé nebo rodiny. Sleje se to do jednoho celku, který je nerozlišitelný,“ poukazuje na problém, na nějž má Kovářská zaděláno, Martin Šimáček. Takový dav s nálepkou „nepřizpůsobivý“ se pak podle něj snadno může stát terčem nesnášenlivosti. K nepokojům zaměřeným proti sociálně slabým, jaké nejen Varnsdorf, ale i další města na Šluknovsku zažila před třemi lety, už je pak jen krok. Bludný kruh se uzavírá.
