„Je to přece poslání.“ Studenti brněnské medicíny pomáhali při zemětřesení v Indonésii

Studenti Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Ľubica Joppeková a Martin Janků v létě absolvovali klinickou stáž na Tchaj-wanu. Když se po jejím skončení přesunuli do Indonésie užít si dovolenou, mysleli, že to nejzajímavější mají za sebou; po srpnovém zemětřesení ale zůstali jedinou lékařskou pomocí v oblasti ostrova Lombok. O nezvyklé zkušenosti v tropech s nimi hovořil Jakub Železný. 

Video Události, komentáře
video

Rozhovor: Medici z Masarykovy unvierzity pomáhali v Indonésii

Byli jste v Indonésii, když souostroví zasáhlo zemětřesení. Napadlo vás hned – musíme začít pomáhat?
Martin Janků (M. J.): To zemětřesení jsme zažili a vlastně druhý den jsme byli evakuovaní na Bali, odkud jsme se potom další tři dny snažili dostat zpět do oblasti, kde jsme věděli, že není žádná lékařská pomoc. To se nám nakonec povedlo a za pomoci jednoho kapitána a jeho posádky jsme se dostali na ostrovy Gili, kde jsme nakonec pomáhali. 

Instinkt běžného člověka, který zažije silné zemětřesení, asi velí z místa co nejrychleji zmizet. Co vás tedy pudilo k tomu tam zůstat?
Ľubica Joppeková (Ľ. J.): Jsme přece studenti medicíny a studujeme ji proto, abychom lidem pomáhali. Je to poslání. A první věc, která nás napadla, bylo, že lidé jsou tam sami, nemá jim kdo pomoct a my jsme přece od toho. 

Říkáte, že lidé v postižené oblasti byli sami a neměl jim kdo pomoci. Znamená to, že indonéští záchranáři a lékaři v tu chvíli nefungovali?
Ľ. J.: Fungovali, ale hlavní zemětřesení a epicentrum bylo na velkém ostrově Lombok a na některých místech na Lomboku – ale hlavně na ostrovech Gili, kde jsme se nacházeli my – vůbec žádná pomoc nebyla, tak jsme prostě zůstali. 

Nebyla situace, kdy jsme neudělali nic 

V té době jste byli v pátém ročníku, takže už jste měli hodně nastudováno, ale přesto: do některých zákroků se asi není lehké pustit a rozhodnout se, co a jak udělat. Troufli jste si opravdu na všechno?
M. J.: Je pravda, že znalosti, které máme na začátku toho pátého ročníku, jsou pořád ještě docela dost teoretické, ale myslím, že asi nebyla situace, ve které bychom se nakonec rozhodli neudělat vůbec nic. Věci jako třeba podávání intravenózních antibiotik jsme dělali, dalo by se říct, poprvé v životě, ale vždycky to dobře dopadlo. Takže ano. Troufli jsme si. 

Zkuste popsat, co jste na místě nejčastěji řešili.
M. J.: Nejvíc jsme se asi setkávali s infekcemi, které se v oblasti, kde byla špatná hygiena a špatný přístup k pitné vodě, samozřejmě velice rychle šířily. Průjmová onemocnění nebo dehydratace lidí, protože teploty se pohybovaly kolem čtyřiceti stupňů, a jak už jsem řekl, lidé často neměli přístup ani k pitné vodě. 

Následky zemětřesení na ostrově Lombok
Zdroj: Reuters
Autor: Beawiharta Beawiharta

Psychické i fyzické posílení 

Kde jste brali vybavení a léky? Předpokládám, že takovýto zásah vyžaduje právě kvalitní vybavení a dostupné léky.
Ľ. J.: Léky jsme si nechali posílat každých pár dní z ostrova Bali. Vždycky jsme přišli s velkým seznamem toho, co nám chybí, co potřebujeme. Na Bali to vyřešili a poslali nám vše lodí. 

A jak svou zkušenost hodnotíte? Byli jste ve správný čas na správném místě? Co jste si z toho odnesli? Prosím, upřímně.
Ľ. J.: Osobně nelituji ani jedné chvíle, kdy jsme v Indonésii pomáhali. Už nikdy v životě bych nechtěla zažít zemětřesení, to je pravda, a nikomu bych to ani nepřála, ale lidé, kteří si tam navzájem pomáhali, nálada, nastavení mysli a to, že jsme mohli dělat to, k čemu se ani na Slovensku ani v České republice brzy nedostaneme. A navzájem jsme si opravdu neskutečně pomáhali. Takže nás to, dá se říct, posílilo psychicky i fyzicky. 

Jak tu zkušenost hodnotíte vy, Martine? Co si z ní vy odnesete do své budoucí lékařské praxe?
M. J.: Myslím, že se vždycky dá nějakým způsobem pomoct, i kdyby ta pomoc nemusela být jenom lékařská. Poskytovali jsme často pomoc i nelékařskou. Každý člověk podle mě má příležitost se nějakým způsobem zapojit do pomoci lidem, ať už je to medik nebo lékař, nebo kdokoliv jiný. Odnáším si, že skupina lidí, která se tam snažila o tu pomoc, byla neuvěřitelně úzká a podařilo se jí to, k čemu směřovala.