Na tom, že se v Česku dělá politika v hospodě, není nic neobvyklého. Nestává se ale každý den, aby se v hospodě konal ustavující sjezd strany, která bude s přestávkami existovat ještě dalších 140 let. A přesto právě k této situaci došlo v břevnovském zájezdním hostinci U Kaštanu. Jako politický hlas pro stále početnější dělnictvo se tam 7. dubna 1878 zrodila česká sociální demokracie.
Začalo se v hospodě. Před 140 lety vznikla česká sociální demokracie
Už Marie Terezie prohlašovala, že bez českých korunních zemí by byla jen rakouskou velkokněžnou. Česká kotlina pro převážně hornaté Rakousko představovala významnou hospodářskou základnu, tím spíš, že panovnice ve válkách o rakouské dědictví ztratila většinu obdobně založeného Slezska a že charakter Uher byl převážně agrární.
Když o necelých sto let později vrcholila v habsburské monarchii průmyslová revoluce, dramatická přestavba společenských poměrů se proto vedle nížinných oblastí Rakouska týkala v první řadě českých zemí.
Vznik rozsáhlých průmyslových podniků, jako byly například Škodovy závody, dal vzniknout celé nové společenské skupině – dělníkům, kteří přicházeli do měst za prací a kvůli nimž ve druhé polovině 19. století vyrostly i celé čtvrtě (ať už se jedná o pražský Žižkov, liberecké Liebiegovo městečko nebo plzeňskou kolonii Karlov), aby měli zaměstnanci textilek, lihovarů a strojíren vůbec kde složit hlavu.
Obměna starého mocnářství by ale nebyla možná bez zrušení poddanství, ke kterému došlo během bouřlivé revoluce roku 1848. Zlomové rozhodnutí říšského sněmu, jímž dal Hofburg definitivní vale středověku, vytvořilo podmínky pro mohutnou společenskou emancipaci.
Politický život v českých zemích se ovšem i poté soustřeďoval převážně na národní otázky a pozici Prahy vůči Vídni. Následující dvě dekády ukázaly, že stále početnější dělnictvo postrádá politické zastoupení, které by na nejvyšší úrovni hájilo jeho zájmy – a ty byly daleko spíš sociální než národní.
Liebiegovo městečko v Liberci
Místo lípy Kaštan
V klasicistní budově na dohled pražského Břevnovského kláštera v současnosti funguje kavárna i hudební klub; kulturní centrum Kaštan tak v podmínkách jednadvacátého století plní obdobnou úlohu jako za vlády Františka Josefa I., kdy zde existoval hojně vyhledávaný zájezdní hostinec U Kaštanu. A politický hlas dělnictva před 140 lety zazněl právě tady.
Čtrnáctka levicových aktivistů vedená básníkem Josefem Boleslavem Peckou a novinářem Ladislavem Zápotockým (otcem pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého) 7. dubna 1878 U Kaštanu uspořádala ustavující sjezd Sociálně-demokratické strany českoslovanské, která vznikla jako národní odnož celorakouské sociální demokracie založené o čtyři roky dříve. Pražskému sjezdu byli ostatně přítomni i zástupci celorakouského výkonného výboru Ferdinand Schwarz a František Nechvíle.
Zjevná vazba tuzemských socialistů na Vídeň, proti níž se přitom česká intelektuální scéna vymezovala po celé národní obrození, ovšem není překvapivá. Ideologickou bázi tehdejších sociálních demokratů tvořilo myšlení německého filosofa Karla Marxe a jím prosazovaný internacionalismus hájený prostým argumentem, že zájmy dělníka jsou všude stejné – bez ohledu na jazyk, kterým mluví.
Dělnické hnutí, z nějž se česká sociální demokracie zrodila, navíc mělo dvojnárodnostní charakter od počátku. Prvními centry politické aktivity tuzemských dělníků se v 60. letech 19. století staly průmyslové areály Brna a Liberce, kde Češi a rakouští Němci pracovali bok po boku. Dokládala to masová účast na pohřbu dělnického aktivisty Josefa Krosche v červnu 1870 i společná manifestace pod Ještědem o dva měsíce později.
První předseda sociálních demokratů se narodil v samém srdci Prahy, na Hradčanech, 19. září 1849. Živil se jako slévač a tkadlec a patřil k první generaci tuzemských intelektuálů, kteří se nechali ovlivnit revolučními myšlenkami Karla Marxe. Coby novinář a zakladatel prvních samostatných dělnických novin Budoucnost přetavil své názorové přesvědčení nejenom do novinářských textů horujících za socialismus, ale i revolučně založené poezie a písňové tvorby.
V dubnu 1878 se stal prvním předsedou české sociální demokracie, později ho ve funkci vystřídal levicový aktivista a novinář Josef Hybeš; sám Pecka kvůli svým politickým aktivitám čelil opakované perzekuci ze strany rakouských úřadů, v protisocialisticky orientovaném procesu ho pražský soud odsoudil k více než ročnímu vězení právě za šíření revolučních písní. Po kratších novinářských angažmá v Brně a Bratislavě emigroval v polovině 80. let 19. století do Spojených států, kde 25. července 1897 v Chicagu zemřel.
Josef Boleslav Pecka
V letech bezprostředně po svém vzniku prosazovala tuzemská sociální demokracie všeobecné volební právo a osmihodinovou pracovní dobu, organizovala stávky a protestní akce. První období její činnosti tak současně doprovázela perzekuce ze strany státní moci, pro kterou mladý politický proud představoval nedůvěryhodný, podvratný element – tím spíš, že přilákal i vyhraněné, anarchizující radikály.
Představitel zakladatelské generace tuzemské sociální demokracie František Soukup později ve svém spise Revoluce práce o tomto období napsal: „O generaci českého dělnictva let sedmdesátých a osmdesátých, která v těchto dvacetiletých bojích obstála a vydržela, lze právem říci, že to byla generace slavná a historická, generace mučedníků a bojovníků, generace prvních našich demokratickosocialistických republikánů.“
Sousoší Marxe a Engelse
Etablovaná strana, a přece kvas
Už na sklonku 19. století ale tuzemští socialisté představovali etablovanou sílu na politické scéně. Přerodem v Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou (1893) rozvolnili své vazby na rakouskou centrálu a výrazně formovali život svých straníků i sympatizantů: Vydávali hned tři stranické deníky (Právo lidu pro Prahu, Rovnost pro Brno a Dělnické listy pro Vídeň), nabízeli sportovní vyžití v Dělnické tělovýchovné jednotě, vzdělání v Dělnické akademii a především – zasedali i v Říšské radě, čili tehdejším celorakouském parlamentu.
Autoři encyklopedie ČSSD v této souvislosti doslova uvádějí, že „do 20. století vstupovala českoslovanská sociální demokracie jako nejlépe organizovaná česká politická strana, opírající se o masové odborové a družstevní struktury.“
Po celé první půlstoletí vlastní existence ale tuzemská sociální demokracie zároveň prožívala bouřlivé ideové tříbení. K tomu prvnímu došlo ještě před začátkem první světové války a příčinou byl programový spor o postavení českých zemí v rámci mocnářství. Pro vedení strany totiž české sebeurčení nebylo prioritní a upřednosňovalo cestu národnostní samostatnosti, stále v rámci Rakouska.
Nacionalistická kampaň, která se proti této politice zvedla, vyústila v odchod části straníků a vznik nového politického subjektu České strany národně sociální (později Československé strany národně socialistické), která měla v budoucnu představovat jeden z politických pilířů první republiky a do jejíchž řad patřil Edvard Beneš i Milada Horáková.
Ještě dramatičtější a pro budoucnost strany i státu závažnější štěp ale sociální demokracie prodělala v prvních letech samostatného Československa. Tehdy se totiž ukázalo, že její rudý prapor (ikonická oranžová barva je záležitostí až nového tisíciletí) může zrudnout ještě víc.
obrázek
Od sebe a k sobě
Po vzniku masarykovské republiky před sto lety se strana sloučila se svou slovenskou sestrou působící v minulosti v rámci Sociálně demokratické strany Uherska a znovu změnila název na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Pod touto hlavičkou, vedená předsedou Vlastimilem Tusarem, také v roce 1920 zamířila do prvních parlamentních voleb.
Se ziskem více ne půldruhého milionů hlasů (bezmála 26 procent) voličské rozhodování o složení sněmovny s převahou vyhrála – druzí lidovci na ČSDSD ztráceli 14 procent hlasů. Záhy po volbách se ale naplno rozhořela vnitrostranická krize, kdy se stranu pokusilo ovládnout krajně levicové, marxistické křídlo. Do Prahy v tu chvíli naplno dolehla ozvěna ruského bolševického převratu.
Revoluce z listopadu 1917, které komunističtí historici přidělili přízvisko „Velká říjnová socialistická“, vyvolala mezi levicovými politiky a intelektuály iniciační třesk už bezprostředně po svém uskutečnění, protože vyslala signál, že je možné Marxovo myšlení o uspořádání poměrů ve státě převést do praxe. Vlna socialistických převratů se navíc v prvních poválečných letech šířila i střední Evropou vytvářením sovětských republik.
Třebaže všechny měly jen jepičí život, ruské události v české sociální demokracii probudily krajně levicové křídlo, které se v postupech Leninovy suity zhlédlo a požadovalo vytvoření dělnických rad, socializaci výroby i diktaturu proletariátu. V čele tohoto názorového proudu, jenž se nejprve uvnitř strany formoval jako „marxistická levice“, stanul Bohumír Šmeral.
Ve stále vyhrocenější situaci nakonec marxisté obsadili na podzim 1920 stranickou centrálu v Lidovém domě včetně redakce Práva lidu, objekt opustili až po policejním zásahu počátkem prosince a následně reagovali vyhlášením generální stávky. Vedení státu kontrovalo zavedením stanného práva.
Politický zápas, který rudá propaganda po únorovém převratu postavila na piedestal dějin československého dělnického hnutí, znamenal pro sociální demokracii finální rozštěpení. Její krajně levicová frakce se na jaře 1921 transformovala na Komunistickou stranu Československa, a třebaže se sociální demokracie (s výjimkou let 1926 až 1929) podílela na všech prvorepublikových vládách, ze štěpu vyšla značně oslabená. Roli nejsilnější prvorepublikové partaje přebrali agrárníci.
Zápas o vládu nad Lidovým domem navíc čekala trpká dohra o sedmadvacet let později, kdy už byl poměr sil zcela opačný – nejsilnější politickou sílu v poválečné republice představovali komunisté Klementa Gottwalda. Ti si po celé poválečné období za pomoci někdejšího československého velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera pěstovali uvnitř sociální demokracie početné, prokomunisticky orientované křídlo… a v červnu 1948, čtyři měsíce po převzetí moci, na slučovacím sjezdu sociální demokracii na dalších čtyřicet let spolkli.