Pohoršení vyvolaly výroky politiků Svobody a přímé demokracie (SPD) o romském táboře v Letech u Písku. Šéf partaje Tomio Okamura prohlásil, že tábor nebyl oplocen a lidé se tam mohli volně pohybovat. Podle historika Vojtěcha Kyncla byl režim pohybu v oploceném táboře v Letech stejný jako v Osvětimi nebo Terezíně. Po vypuknutí epidemie tyfu byl vydán oficiální příkaz chytit či zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk, řekl v pořadu Události, komentáře.
Historik Kyncl: Režim pohybu v Letech byl stejný jako v Osvětimi či Terezíně
Historik Kyncl: Připomínejme, že v Letech umírali ti nejnevinnější - děti (zdroj: ČT24)
Co to bylo za tábor – sběrný, pracovní, koncentrační, likvidační, rasově definovaný? Popišme ho, nálepkujme ho z hlediska struktury táborů v prostoru ovládaném Třetí říší.
Pokud se bavíme přímo o táboře v Letech, byl od srpna 1942 táborem cikánským. To znamená, že tam bylo soustředěno obyvatelstvo na základě rasových předpokladů. Z čistě odborného hlediska patřily koncentrační tábory pod RSHA, hlavní říšský bezpečnostní úřad, byly přímo takto nazývány a měly vlastní strukturu. Další tábory, které spadaly do takového prstence, odkud přicházeli vězni do těchto koncentračních táborů, byly tábory pracovní, výchovné nebo to byly různé trestnice, případně rasově podmíněné tábory – jako byl tábor v Letech.
Miloslav Rozner na sjezdu SPD
Jak bylo vybíráno, kdo do tábora půjde? Ryze z rasových nebo etnických důvodů, nebo, jak občas také od některého českého politika slyšíme, tam byli zavíráni lidé, kteří nechtěli pracovat?
To by bylo velmi zjednodušující. Tento tábor byl od srpna 1942 určen pro obyvatele, kteří splňovali rasovou podmínku, byli Romy, anebo byli neusedlí, nesplňovali podmínku, kterou určovalo protektorátní ministerstvo. Ovšem, a to je potřeba zdůraznit, nebylo to protektorátní ministerstvo z hlediska českého etnika, ale bylo přímo řízeno vyššími důstojníky SS, kteří říkali, kdo má být do tábora zavřen. Přišlo sem přes 1300 obyvatel, jak dospělí jedinci, tak děti, kterých bylo několik set, to znamená dostávaly se sem celé rodiny cikánských obyvatel.
Jinými slovy, argument, že tam byli lidé, kteří nechtěli pracovat, neplatí, protože u dítěte je tato otázka irelevantní.
Naprosto.
Máme k dispozici fotografie. Můžeme okomentovat, co na nich je, co ukazují o realitě tábora?
Snímky vznikly v létě 1942 v samotném začátku fungování tábora a pořizovali je sami četníci. Už to ukazuje na nezvyklý vztah: jak samotné osazenstvo, které tam přicházelo, tak strážci se dostali do naprosto nezvyklé situace. Ani v té době nebylo obvyklé, aby se do táborů tohoto typu dostávali děti nebo staří lidé. Na přelomu roku 1942 a 1943 se situace velmi zhoršila, protože vedení tábora bylo naprosto neschopné řídit tábor z hlediska zásobování potravinami, zajištění lékařské péče. Mnoho obyvatel, kteří se tam dostali, bylo vzhledem k nakažení tyfem převáženo do okolních civilních nemocnic, kde se mohli léčit. Mnoho z nich se ale ven nedostalo a právě nezvládnutí tyfové epidemie vedlo k obrovské úmrtnosti v táboře. Co je potřeba zdůraznit, nebyl tam nikdo zavražděn, lidé zemřeli na tyto otřesné podmínky.
- Poznámka redakce: Podle historičky a ředitelky Muzea romské kultury Jany Horváthové není možné doložit, že v táboře v Letech byl někdo zavražděn nebo zemřel v důsledku přímého způsobení fyzické újmy, rozhodně to však není možné vyloučit. Vzhledem k doloženým případům krutého mučení vězňů i příkazu chytit či zastřelit vězně na útěku by tvrzení, že v táboře nikdo nebyl zavražděn, doporučila relativizovat.
Ostatně i v Terezíně nebo Osvětimi umírali vězni nejenom v plynových komorách nebo v důsledku přímého násilí od nacistů, ale na různé nemoci.
Přesně tak.
obrázek
K dalšímu spornému momentu oplocení areálu a pohybu vězňů po areálu, jak to vypadalo?
V táborech, o kterých jste hovořil, ať už to byl Terezín nebo to byla Osvětim, se vězni mohli pohybovat, ale v uzavřených prostorech. Byly obehnány ostnatým drátem nebo drátem pod vysokým napětím. V Letech byl také vysoký plot, který byl posléze ještě zpevňován, upravován a po vypuknutí tyfové epidemie byl přímo vydán příkaz, že kdokoliv by se pokusil o útěk, musí být chycen, ať už zastřelen nebo dopaden jinou formou, ale nikdo nesměl uprchnout. Volný pohyb sice fungoval, ale jenom uvnitř toho tábora.
Když vezmeme známé lágry z druhé světové války, Terezín nebyl to samé jako Osvětim, a dokonce ani Osvětim nebyla to samé jako Majdanek. Jsme schopni v této stupnici smrtelnosti, stupnici zlovolnosti někam zařadit tábor Lety u Písku?
To byl tábor, který byl na začátku veškerého utrpení. Tábor opustila téměř čtvrtina vězňů, které se podařilo uprchnout, čtvrtina zemřela a polovina byla deportována do Osvětimi, kde zahynula. Problém je to, co vyjadřuje Tomio Okamura, to znamená zpochybňování fungování tábora jakožto nacistického, na druhé straně je zde ale tlak z druhé strany publicistiky, která začíná tvrdit, nebo už delší dobu tvrdí, že se jednalo o tábor, který byl český, v podstatě český koncentrační tábor, protože zde bylo české osazenstvo četníků a vedení tábora bylo také české. Musíme stále zdůrazňovat, že se jedná o předstupeň toho, co řídila nacistická mašinérie na těch nejvyšších úřadech, to znamená od Himmlera a Heydricha dolů. V tomto případě to byl velitel Friedrich Wilhelm Sowa, velitel kriminální policie, který měl na starosti tábor v Letech i v Hodoníně.
Je mimochodem okolo tábora polemika v obci historiků?
V žádném případě. Nevím o tom, že by docházelo k nějakým nedorozuměním, vůbec ne.
To, co jste řekl, je konsensus historické obce?
Ano a je to naprosto trvalé už 20, 25 let. Výsledky historické práce se nemění, protože málokterý tábor, jako je tábor v Letech nebo v Hodoníně, je tak dobře zmapován jak z hlediska obětí, tak z hlediska osazenstva tábora. Žádné pochybnosti nevidíme. To, co se podařilo vybádat, bylo také zveřejněno, ať už profesorem Nečasem nebo u nás v Historickém ústavu doktorem Valentou. Tyto výsledky jsou jasně dané.
Další věc, o které se debatuje, není jenom historiografická – míra nutnosti piety, která je místu věnována teď a která mu bude věnována poté, až bude demontován zemědělský areál. Přece na několika místech v českých zemích byly za druhé světové války lágry, které dnes nejsou nějak zásadně pietně připomínány. Anebo toto je standard – prostě by to tak mělo být, že tam prasečák být nemá?
Berme to tak, že na našem území, tedy jak v Čechách v Protektorátu, tak i v Sudetech, bylo téměř dva a půl tisíce táborů a trestnic různých druhů a stupňů. Na mnoha místech se na tyto tábory zapomnělo, připomenu tábor v Dětřichově, kde zemřelo podle údajů poválečného ministerstva vnitra na 800 dětí ukrajinských matek, které zde byly přímo vražděny. O tomto táboře dneska nikdo neví, žádné pietní akty se nekonají, nebo jen velmi omezeně. Takových míst je celá řada. Lety se dostaly do povědomí po devadesátém roce. Bylo to hlavně v souvislosti, řekněme, našeho uvědomění, jak zacházet s další etnickou skupinou na našem území a nezapomínat právě na tyto zločiny. To, co bychom si měli připomínat, je, že v Letech se oběťmi stali ti nejnevinnější, což byly děti, a nejednalo se o jeden, dva, tři případy, ale jednalo se o více než stovku nevinných bytostí, které zahynuly.
- Redakčně kráceno a upraveno. Celý rozhovor je k dispozici ve videu.