Z pylonů středového průčelí majestátné secesní budovy shlížejí na vinohradské Náměstí Míru dva andělé – jeden drží meč a jmenuje se Statečnost, ten se zrcadlem se nazývá Pravda. Opatrují pražské Divadlo na Vinohradech, které pod jejich křídly slaví 110 let od zahájení provozu. Tamní prkna, která znamenají svět, pokřtila 24. listopadu 1907 dramatická legenda Godiva od Jaroslava Vrchlického.
„Však také scénu z této první inscenace, kdy titulní hrdinka, tedy slečna Beníšková, jak píše dobový kritik, přecválala přes jeviště na koni, oděná pouze ve svůj rozpuštěný vlas, na večeru 25. listopadu připomeneme,“ avizoval šéfdramaturg divadla Jan Vedral.
Současně tam pokřtí knihu Jiřího Žáka 110 vinohradských osobností, a jak autor přiznává, výběr nebyl snadný. „Někteří herci, výtvarníci, režiséři a dramaturgové se dočkali vrcholu své kariéry v jiných divadlech, další byli na Vinohradech krátce,“ komentoval nesnáze při vzniku knihy. Už teď by věděl o těch, na které se v publikaci nedostalo, bez jejichž přínosu by scéna neexistovala.
Podle ředitele divadla Tomáše Töpfera je i při těchto výročích dobré si připomenout, že dnešní správcové budovy a divadla jsou jen správci dočasnými, že divadlo má svůj génius loci, že po nich přijdou další. I proto patří mezi jeho priority udržet skutečné souborové divadlo. „Teprve dobře sehraný ansámbl je schopen společné poetiky a výpovědi,“ glosuje Töpfer divadelní jubileum.
Divadlo měnilo tvář s osobnostmi české kultury
S postupem let od otevření Národního divadla v roce 1883 sílilo v Praze volání po další scéně. Nakonec koncese na její vybudování připadla radním tehdy ještě samostatných Královských Vinohrad. V soutěži, vypsané jen „pro architekty slovanských národností“, uspěl Alois Čenský, jehož budovu na dnešním náměstí Míru otevřela 24. listopadu 1907 dnes pozapomenutá Vrchlického hra Godiva.
Na Vinohradech se nové divadlo neusídlilo náhodou, obec v těsném sousedství Prahy procházela na konci 19. století bouřlivým rozvojem a reprezentativní scéna měla potvrdit její rostoucí bohatství i prestiž. Základní kámen položili na pozemku vedle kostela svaté Ludmily a Národního domu, který věnovala Vinohradská záložna, na svatého Václava roku 1905. Budova v honosném historizujícím slohu nabídla na svou dobu obrovské hlediště pro 1200 diváků.
První vinohradský šéf, někdejší ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, se netajil úmyslem konkurovat svému někdejšímu působišti. Podle tisku se však divadlo po slavném křtu dalo cestou pro kasu nejbezpečnější – výrobou tuctových inscenací laciného repertoáru. I tak se tu ale objevily i náročnější tituly, jako například Wildeův Vějíř lady Windermeerové. Součástí vinohradské scény byla do roku 1919 také opera v čele s Otakarem Ostrčilem.
Divadlo velkých jmen
Velkou změnu do fungování divadla přinesl nástup třetího ředitele Františka Fuksy v roce 1913. Tento právník, který v čele scény strávil 22 let, si byl vědom toho, že hlavní slovo musí mít umělci. Divadlo se stalo scénou orientovanou jevištně náročné expresívní divadlo.
V meziválečném období se vinohradská scéna mohla pochlubit i velkými hereckými hvězdami, na jejím jevišti zářili například František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Růžena Šlemrová, Olga Scheinpflugová nebo Hugo Haas. Pro vinohradské divadlo psali František Langer či Fráňa Šrámek, jako dramaturg a režisér zde na začátku 20. let krátce působil také Karel Čapek.
Dramaturg Jiří Frejka později posílil válkou oslabený soubor o talentované herce Jaroslavu Adamovou, Antonii Hegerlíkovou, Danu Medřickou, Vlastimila Brodského, Zdeňka Dítěte či Rudolfa Hrušínského, ale podařilo se mu navázat na odkaz toho nejlepšího z prvorepublikového období.
Návrat k měšťanským kořenům
K neveselým epizodám divadelní historie patří účelový politický proces s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, která byla v roce 1952 odsouzena k 15 letům žaláře za nepodařený útěk do Německa. Vynucenou petici, žádající přísné potrestání kolegyně, tehdy podepsaly i herečky Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková.
Po srpnu 1968 a zejména pak během normalizace se dramaturgie divadla z velké části zaměřila na díla sovětských a prorežimních autorů. Oblibu u diváků zachraňoval herecký soubor plný hvězd z oblíbených televizních seriálů. Výraznější impulz přišel teprve koncem 80. let díky spolupráci s Jaroslavem Dudkem, Janem Kačerem či Janem Vedralem. Vinohradské divadlo v té době uvádělo původní dramatizace a hry do té doby nepovolovaných autorů, jako byli Josef Topol nebo Michail Bulgakov.
V 90. letech se pak Vinohrady v čele s ředitelkou, populární herečkou Jiřinou Jiráskovou vrátily k měšťanským kořenům, když inscenovaly zejména divácky úspěšné komedie a lehčí žánry – k nelibosti mnohých kritiků. Tento kurz se nezměnil ani za jejího nástupce Jindřicha Gregoriniho (ve funkci 2000 až 2012) a odklon od této linie neprosazuje ani současný šéf Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer, který se stal ředitelem (16. od založení divadla) před pěti lety.
