Praha – Zlínský kmotr Radek Březina, kterého policie obvinila za daňové úniky přesahující půl miliardy korun, je už půl roku ve vazbě kvůli obchodům s nelegálním lihem. Policie ale zatím tápe, pokud jde o vyšetřování zřejmě daleko závažnějších zločinů, které jsou s Březinou spojovány – podle svědků se jedná o brutální mučení, které připomíná výslechy z padesátých let. Nechybí ani přikování řetězy k pneumatice, týrání hladem či elektrickým proudem. To, o čem se léta mluvilo jen šeptem, se podařilo natočit Daliboru Bártkovi pro pořad Reportéři ČT.
Pozici mocného lihového bosse si kdysi nenápadný podnikatel Březina vybudoval v první polovině 90. let. Skrytě ovládnul několik firem, které s lihem obchodovaly, nebo z něj vyráběly alkohol či autokosmetiku. Pomáhal mu v tom i Michal J., jeden ze svědků Březinových praktik a později také oběť jeho únosu a mučení.
Příběh první: Nevyjasněná smrt
Jednou ze společností, kterou Radek Březina tehdy tajně ovládnul, byla i ostravská Likérka Daněk, kde rozjel rozsáhlou utajenou výrobu nelegálního lihu, na kterou najal několik spolupracovníků, mezi nimi i svědka Michala J. Z denaturovaného lihu, který není zatížen vysokou spotřební daní, zároveň ale obsahuje chemické příměsi, které jsou nepoživatelné, vyráběl líh, který již bylo možno využít k výrobě alkoholu. Na každém takto vyrobeném litru přitom Březina podvedl stát o spotřební daň ve výši zhruba 200 korun. A právě v této nelegální továrně se stal první příběh dokazující, že pracovat pro Březinu nebylo nikdy bezpečné.
Dva dny před Štědrým dnem roku 1999 v areálu likérky za podezřelých okolností zemřel jeden z dělníků.
- „Kluk odvedle zavolal, že neví, co je s kolegou. Ví jen, že šel dolů do výrobní haly a nemůže se k němu dostat. Vypáčili jsme dveře a když jsme se tam dostali, tak jsme ho nikde nemohli najít a pak jsme ho tam viděli plavat. Spadl do jímky s vřící vodou a tam se, dá se říct, uvařil. Okamžitě jsme ho vytáhli ven a snažili se něco udělat…,“ vypráví Michal J.
Dělníky přitom řídil samotný Březina. Právě na něj se kolegové mrtvého muže ihned obrátili. Ten ale vydal pokyn počkat do druhého dne a teprve po více než 24 hodinách řekl zaměstnancům, co mají vypovídat na policii, a úmrtí oficiálně oznámil. Policisté Březinově vysvětlení uvěřili, případ odložili a podnikatel tak dostal jen pokutu od inspektorátu bezpečnosti práce.
Případ druhý: Únos bývalého spolupracovníka
Už o pár let později se sám Michal J. stal předmětem únosu a mučení, které měl zorganizovat právě Radek Březina.
- „Stalo se to zhruba před deseti lety. Pan Březina mi zavolal, že mám přijet k němu domů. Požadoval po mně informace a řekl, že dokud se ty informace nedozví, tak mě prostě zadrží. Měl tam dalšího člověka, který přišel zezadu ke mně, stáhl mi ruce dozadu, dal mi pouta, odvedl mě do sklepa. Zalepili mi oči a elektrickým paralyzérem do mě pouštěli elektrické výboje - kompletně po celém těle…,“ popisuje Michal J.
Po několika hodinách výslechu podnikatel údajně nechal zadrženého muže převézt ze sklepa svého vlastního domu do opuštěné haly, kde výslech za pomoci mučení pokračoval. Když trýznitelé zjistili, co potřebovali, Březina jej nakonec propustil.
- „Přijelo auto, otevřel se kufr, naložili mě do kufru a odvezli mě pryč. Zintenzivnilo se to, přišla voda, došla elektrika, takže přišly rány. S tím, že mě polili, aby síla elektrického výboje byla silnější. Už jsem se nedokázal udržet na nohou…, vlastně visel jsem na zábradlí, pouta se zařezávala do rukou,“ vypráví Michal J.
Příběh třetí: Ondřeje Hlavizňu drželi v zajetí několik měsíců
Podnikatel Otakar Hlavizňa z Bystřice pod Hostýnem s Březinou spolupracoval, zřejmě spolu ale v polovině 90. let měli nevyřízené účty. V listopadu 1996 vnikli do bytu Hlavizňových dva ozbrojení muži a vyhrožovali zabitím podnikateli, jeho manželce i nezletilému synovi Ondřejovi, pokud Otakar Hlavizňa nezaplatí miliony, které Radkovi Březinovi údajně dluží. Přepadení se však minulo účinkem – rodina podala trestní oznámení a police zasáhla.
To byl však základ hrůzy, která měla v následujících měsících přijít. Už v lednu 1997 podnikatel Hlavizňa kontaktoval policii s informací, že Radek Březina vypsal odměnu 200 tisíc korun za odchycení jeho nebo syna Ondřeje. Večer 11. února se hrozba stala realitou. Čtveřice ozbrojená pistolemi naložila tehdy jedenadvacetiletého Ondřeje Hlavizňu, který neměl nic společného s otcovým podnikáním, do auta a po dobu několika měsíců ho držela v malé místnosti na odlehlém statku.
- „Celou tu dobu mě drželi v místnosti 3 x 4 zhruba metry s nohama v řetězech. Ten řetěz byl dlouhý zhruba dva metry a zabetonovaný do pneumatiky. Tím řetězem byly nohy spoutané k sobě, bez možnosti chůze. Místnost nebyla nijak zařízená. Byla prázdná, bylo tam pár přepravek s plesnivou matrací. Okna tam nebyla. Byla tam po celou tu dobu jenom žárovka. Po celou tu dobu devíti měsíců jsem neviděl denní světlo,“ popsal svůj hrozný zážitek Ondřej Hlavizňa.
Dozorující státní zástupce Jaroslav Kubeša
„Následně to bylo znalci přirovnáváno k držení v koncentračních táborech a podobně.“
Vyděšení rodiče od začátku spolupracovali s policií, otec uneseného muže však zároveň tajně vyjednával se samotným Radkem Březinou. Ten striktně stanovil podmínky propuštění. Nejprve matku Ondřeje donutil, aby při policejní rekognici nepoznala Otakara Dedka, který ji předtím přepadl doma. Poté proto, aby ze sebe a svých kompliců smyl podezření z únosu Ondřeje, a zároveň ještě více pomohl Dedkovi, přinutil otce rodiny, aby na policii vypověděl, že si s manželkou listopadové přepadení v bytě vymysleli a únos syna že je pouze zinscenovaný. Březina tím dosáhl svého: Policie ukončila pátrání po nezvěstném Ondřejovi. Ani poté však svého vězně nepropustil.
Ondřej se asi dva nebo tři měsíce po uvěznění pokusil o útěk - za pomocí hřebu, kdy tak dlouho šťáral do stěn, až vyšťáral šest cihel. Po pokusu o útěk se přístup věznitelů k Ondřejovi ještě zhoršil.
- „Jídlo postupem času bylo dá se říct nulové. Šlo o to mě udržet fyzicky. Hygiena spočívala v tom, že jsem měl padesátilitrový barel vody a jednu teplákovou soupravu na celou tu dobu. V mojí pozici neexistovalo ráno ani večer. Pro mě bylo nejděsivější po celou tu dobu pohled na ty okované dveře. S čím se otevřou a co mě při každým otevření čeká. Jestli to bude jídlo, jestli to bude násilí. Když vás někdo drží úplně bezmocného a nevíte budoucnost, nevíte, co se bude dít, je pro vás jediná cesta ven…, mít šanci se zabít,“ vypráví Ondřej.
Dobrila Hrůzová, autorka posudku O. Hlavizni
„Je to výrazně traumatizující, je to prostě frustrace všech základních životních potřeb.“
V nelidských podmínkách strávil Ondřej Hlavizňa nejen konec zimy, ale i první jarní den, Velikonoce, celé léto, své narozeniny i kus podzimu. Dohromady 268 dní, více než devět měsíců. 23. listopadu 1997 přišla konečně záchrana. Poté, co Březinův švagr Ladislav Kudlej již nevydržel psychický tlak a vše dobrovolně vyzradil policii, osvobodila Ondřeje v pět hodin ráno zásahová jednotka.
Po měsících strádání byl stav uneseného muže žalostný. „Lékařka, která vlastně prováděla jeho ohledání, hovořila o značně zanedbaném člověku,“ popsal dozorující státní zástupce Jaroslav Kubeša.
Únosce v čele s Radkem Březinou vzápětí policie zadržela a soud je poslal do vazby. Vyšetřování se však brzy zkomplikovalo: kriminalista, který případ řídil, totiž i se svým nadřízeným sám skončil za mřížemi kvůli podezření z obchodování s drogami. Výměna vyšetřovatele případ výrazně zbrzdila. Navíc se během této změny, kdy spis putoval ze stolu na stůl, ztratilo několik důkazů, mezi nimi i záznam o zásahu při osvobození Ondřeje.
Největší překvapení však přišlo v červnu 2004, kdy padl nad únosci rozsudek. Soudkyně Krajského soudu v Brně všechny, včetně Radka Březiny, osvobodila. Rozsudek zmiňuje nejen ztrátu důkazů, ale především změny výpovědí otce uneseného chlapce. Právě o to se obhajoba Březiny opřela a tvrdila, že únos byl jen fiktivní a naplánoval jej otec uneseného. Obhajobě navíc pomohla řada svědků, kteří se během vyšetřování přihlásili policii s tvrzením, že Ondřeje údajně potkali v době, kdy byl držen v zajetí.
