Cenu Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost letos získala disidentka a bývalá mluvčí Charty 77 Dana Němcová. Cena se uděluje za rozvoj morálních hodnot ve společnosti, v minulosti ji získali například biskup Václav Malý, hlasatelka Kamila Moučková nebo loni spisovatel a scénárista Jiří Stránský. Ocenění Daně Němcové předali v rezidenci pražské primátorky premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) a předseda výboru Lustigovy ceny kardiochirurg Jan Pirk.
„Tato cena nám připomíná, že mezi námi žijí lidé s velkou vnitřní silou a odvahou postavit se za hodnoty demokracie, svobody a pravdy,“ uvedl při předávání premiér Sobotka. Němcové poděkoval za odvahu a vytrvalost, s níž čelila komunistickému režimu.
Výbor, který prestižní cenu uděluje, tvoří 14 osobností české kultury, politiky a vědy. Jeho členy jsou kardiochirurg Jan Pirk, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, publicista Jefim Fištejn, lékař Ilja Kotík, socioložka Jiřina Šiklová nebo rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima.
„Dana Němcová je charismatická žena, která celý svůj život pomáhala nespravedlivě stíhaným a měla i velkou zásluhu na tom, že sametová revoluce proběhla tak, jak proběhla,“ uvedl ve Studiu 6 Jan Pirk. „Když jsme ji zavolali, že cenu obdrží, tak byla mírně v šoku,“ dodává Pirk.
Cenu založila v roce 2011 Česko-izraelská smíšená obchodní komora. Prvním nositelem se stal pražský biskup Václav Malý. V dalších letech ji získali hlasatelka Kamila Moučková, válečný veterán a novinář Bedřich Utitz, podnikatel a filantrop Petr Sýkora a spisovatel Jiří Stránský.
Psycholožka a bojovnice za lidská práva Dana Němcová se teď stala šestou laureátkou. Němcová patřila před rokem 1989 k nejvýraznějším tvářím českého disentu. Společně s manželem Jiřím Němcem patřili mezi iniciátory Charty 77, později se Dana Němcová stala i mluvčí charty. Organizovala také podporu pro Plastic People of the Universe a stála u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Různorodá skupina signatářů podle ní poskytovala mimořádnou šanci k dialogu různě smýšlejících osobností. „To byla naše škola svobody. Za tuto zkušenost jsme platili tím, že nám byly upírány občanské svobody, které tehdejší režim poskytoval. Proto je pamětníkům svoboda drahá,“ uvedla Dana Němcová.
„Dnes ji díky tomu můžeme považovat za samozřejmou, ale je nejvýše potřebné, abychom s ní uměli zacházet a případně pro ni i něco obětovat,“ dodala letošní laureátka Lustigovy ceny.
Po listopadu 1989 byla předsedkyní správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové, členkou Rady vlády ČR pro lidská práva. Krátce působila také jako poslankyně tehdejšího Federálního shromáždění. Angažovala se rovněž při pomoci uprchlíkům z válek v Jugoslávii v 90. letech. Ostatně pomoc obětem válek považuje Němcová za nezbytnou dodnes.
Z podpory „plastiků“ k Chartě 77
Zprvu přitom mnoho nenasvědčovalo tomu, že by se katolická intelektuálka mohla dostat do okruhu českého undergroundu. Němcová (ještě jako Valtrová) začala v roce 1953 studovat na Karlově univerzitě psychologii se specializací na psychologii dětskou a klinickou.
Zde se také seznámila se svým pozdějším manželem, psychologem a filosofem Jiřím Němcem. Studia ukončila v roce 1958 a výrazný zvrat v jejím životě měl přijít až o více než deset let později, ačkoli, jak sama říká, „okruh desperátů“ okolo sebe „měla odjakživa“. Ani v uvolněných šedesátých letech totiž státní moc nesympatizovala s představiteli náboženského života, k nimž Němcová stejně jako její muž tendovali.
V roce 1976 komunistická policie zatkla členy nonkonformní undergroundové kapely The Plastic People of the Universe. Němcová, která už tehdy měla zkušenost s policejním zásahem proti jejich fanouškům, začala sbírat podpisy mezi protirežimně orientovanými osobnostmi na podporu kapely – spolu s Janem Patočkou tak získala například podpis básníka Jaroslava Seiferta.
Reakcí moci byla výpověď ze zaměstnání; Němcová už propříště nesměla pracovat jako psycholožka pro děti s vadami sluchu a řeči. „Abych je náhodou nezkazila,“ dodala sama v rozhovoru pro projekt Paměť národa.
Z podpory „Plastiků“ se na konci roku 1976 zrodila Charta 77. „V době, kdy lidi mezi sebou diskutovali a uvědomovali si, že vlastně proces, který je proti nim veden, je proces vykonstruovaný na základě politické potřeby, politické poptávky zlikvidovat toto hnízdo, tak zazněla jako motiv myšlenka zákonnosti,“ vzpomínala později Němcová. „Lidé, kteří víc politicky uvažovali, zkonstruovali nosnou myšlenku Charty, na které jsme se potom dohodli všichni: že jako občané cítíme odpovědnost za to, co se v této zemi děje, a že její nezákonnosti budeme monitorovat a budeme o nich informovat veřejnost, ať už českou, nebo světovou.“
Podpis charty: Výslechy, domovní prohlídky a zaměstnání uklízečky
Spolu s manželem patřila Dana Němcová mezi první signatáře, v Chartě 77 podle svých slov viděla cestu, jak si v husákovském zapomnění „zachovat identitu, důstojnost“ a jak se vyhnout všem „oportunním postojům a nárokům“. Propříště už směla pracovat jen jako uklízečka nebo domovnice.
K prvnímu výslechu si ji Státní bezpečnost povolala v den jejích třiačtyřicátých narozenin 14. ledna 1977 a v následujících letech se opakovaly – stejně jak domovní prohlídky. Nezávislé aktivity ovšem neukončila - rok po vzniku Charty se podílela na vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), byla zatčena a šest měsíců strávila ve vazbě.
Až na podzim 1979 ji podmínečně propustili s nálepkou té, která podvrací republiku. „Chtěli, abych prohlásila, že lituju, co jsem dělala. To prohlášení mělo vyznít jako kajícné, aby se nade mnou mohli slitovat. Ale vzhledem k tomu, že protest ze zahraničí byl dost silný, já jsem byla nemocná, matka sedmi dětí, tak nakonec to dopadlo tak, že jsem dostala dva roky na pět let jako podmínku,“ řekla ke svému zadržení. Jiní členové výboru ovšem takové štěstí neměli; Jiří Dienstbier byl odsouzen ke třem rokům, Václav Benda ke čtyřem a Petr Uhl k pěti letům vězení.
Během sametové revoluce jezdila Němcová po venkově a vysvětlovala dění
Přelomový rok 1989 zastihl Němcovou v úloze mluvčí Charty 77. Dlouho ale nevěřila tomu, že by období, které začalo lednovým Palachovým týdnem, mělo být pro komunistickou stranu posledním. Přesvědčovat ji začaly až zásahy proti stále častějším demonstracím a masový útěk východních Němců, kteří k němu využívali pražskou ambasádu západního Německa.
Sametovou revoluci podle svých slov z řečnických tribun prožívat nechtěla. Hektické dny končícího listopadu a začínajícího prosince využila především k tomu, aby překotné dění vysvětlovala mimo hlavní město. „Jezdila jsem po venkově, protože mi bylo jasné, že ty lidi koukají jak blázni, co jsme se to v té Praze zbláznili, co se děje,“ uvádí s tím, že mezi obyvateli měst v revolučních dnech pulsovala energie, aktivita a chuť měnit situaci.
Vedle Lustigovy ceny je Dana Němcová rovněž laureátkou Ceny paměti národa. Od prezidenta Václava Havla také obdržela medaili Za zásluhy 1. stupně.
