Nepřežila komunistický kriminál a pohřbili ji na ďáblickém smetišti

Praha - Místo, kde odpočívá její matka, poznávala Zdena Mašínová skoro padesát let podle malinké kovové destičky zapíchnuté na smetišti na ďáblickém hřbitově. Matka jí zemřela poté, co ji komunisté v polovině 50. let rok nechali bez pokrývek na holé zemi v hrozném stavu. Zdena Mašínová mladší se to zprvu ani nedozvěděla. Kde a jak matku pohřbili, jí řekl až hrobník – maminčiny ostatky hodili do hromadného hrobu. Zdena Mašínová starší tak byla jednou z tisíců perzekvovaných, které komunistický režim po 25. únoru 1948 zbavoval majetku, občanských a lidských práv, zdraví i životů. Tento text vychází mimo jiné z reportáží Davida Macháčka a Davida Vondráčka z Reportrů ČT.

Běžte do Ďáblic

Jednou o půlnoci zazvonil u dveří rodiny Mašínových příslušník StB. Přišel oznámit, že Zdena Mašínová, manželka důstojníka Josefa Mašína, kterého v roce 1942 popravilo gestapo, zemřela. Její dcera Zdena Mašínová mladší se hned den poté vypravila na Pankrác, odtud ji poslali do ruzyňské věznice a pak na policejní stanici v Hybernské ulici. Nikde jí ale nechtěli nic říct. Bylo jí něco málo přes dvacet a vůbec nevěděla, co si v této situaci počít. Ke skleslé dívence nakonec před policejní budovou přistoupil muž v civilu a poradil jí: „Běžte do Ďáblic.“

Až na ďáblickém hřbitově potkala někoho, kdo jí pomohl. Musela ale slíbit, že nikomu neřekne, kdo jí ukázal, kam matku pochovali. Otevřel ohromnou knihu a tam byly plánky velkých hrobů. Ukázal na jedno místo, kde bylo jméno maminky a den jejího úmrtí… Chtěla znát konkrétní místo, a tak ji hrobník dovedl na velkou skládku, ohromné smetiště. „Vedl mě podél zdi až k tomu místu, které bylo čerstvě zahrnuté. Řekl mi, že z nákladního auta sypali ostatky přímo do té šachty. To už je jiná historie, to už je padesát let,“ vzpomíná dcera Zdena v rozhovoru s reportérem ČT Davidem Macháčkem. 

Neměli dost mrtvých dětí

Nikomu nic nesměla říct, místo nesměla označit, a tak léta chodila vzpomínat na svou maminku na smetiště. „Až po nějakých letech se tady objevila malinká destička: Pepíček Baumruk *29. června 1956 †1. července 1956. Podle toho jsem se pak orientovala - podle zastrčený destičky a odhrabaného listí…“ Později se v těchto místech objevil kříž pátera Toufara. Až po roce 1989 se Zdena Mašínová dozvěděla, že v šachtě je pohřbeno asi třicet těl bez rakví, většinou dětských ostatků – dětí žen z pankrácké věznice. A proč byla Zdena Mašínová pohřbena s dětmi? Údajně neměli dost mrtvých dětí, aby naplnili celou šachtu. 

Zdena Mašínová
Zdroj: ČT24/ČTK

Dnes už Zdena Mašínová mladší nemůže dokázat, kde je opravdu její matka pohřbena. Věž, kde byl archiv ďáblického hřbitova, totiž v 90. letech někdo podpálil. Nejspíš proto, aby se nenašly seznamy, kde byly plány šachet, domnívá se Mašínová mladší. Ze seznamů pohřbených tak zbyla jen torza, podle nichž se na místa dávaly pamětní desky, ale většina jich je jen symbolická.

Maminka byla typ umělecké něžné ženy

Dcera Zdeny a Josefa Mašínových se narodila v roce 1933 jako třetí dítě. Otec, důstojník Československé armády chtěl velkou rodinu. „Toužil mít sedm chlapců jako dělostřelec, aby měl posádku k dělu. Bohužel já jsem jim to trošku pokazila a bylo to o to horší, že jsem se narodila s pohybovým postižením dolních končetin,“ tvrdí dcera Zdena. 

Otec Josef Mašín byl podle ní velice důsledný a zásadový člověk, ale s lidským cítěním. „A moje matka byla vyloženě typ umělecké něžné ženy. Velice těžce nesla můj zdravotní stav a neustále mě chtěla chránit a usnadňovat mi život,“ vzpomínala na svou matku Zdena Mašínová v publicistickém cyklu 13. komnata. 

Malá Zdena trpěla nedovyvinutými klouby a prognóza byla velmi špatná. Někteří lékaři nevěřili, že se vůbec kdy postaví na vlastní nohy. Bratr Ctirad ji denně vozil v kočárku do školy a vynášel do třídy. Přestože se k ní bratři nechovali vždy zrovna něžně, vzniklo mezi sourozenci už tehdy pevné pouto. A vzniknout i muselo – kvůli osudu celé rodiny. Rodiče zatklo gestapo, otec Josef byl popraven v roce 1942. Matku směly děti na Pankráci občas navštívit, přinášely jí čisté prádlo, povlečení. Zdena kruté výslechy přežila, ale domů se vrátila v zuboženém stavu. Konec rodinných útrap to ale nebyl.

Nechali je umřít bez pomoci 

Místo nacistů měli na rodinu Mašínových tentokrát políčeno komunisté. Zdena Mašínová starší měla u sebe od svého muže dokument se jmény těch, kteří kolaborovali s nacisty. Ten chtěli komunisté, aby zachránili některé své lidi. Seznam sice zavčas předala Sergeji Ingerovi, ministrovi národní obrany exilové vlády v Londýně, ale to jí nepomohlo: na výslechy k nim domů už tak nechodili nacisti, ale nově vzniklá StB. 

Zdena Mašínová
Zdroj: Igor Zehl/ČTK

Z odkazu svého otce na začátku 50. let vyhlásili bratři Ctirad a Josef boj proti komunistickému režimu. Na podzim roku 1953 pak utekli z Československa a na cestě zabili několik lidí. Protože na bratry už komunisté nedosáhli, dopadla zloba na zbytek rodiny, tedy i na jejich sestru. V listopadu 1953 ji, matku a strýce Ctibora zatkli. Strýc byl popraven, matku zavřeli do kobky v pražské Ruzyni a dvanáct měsíců ji nechali bez pokrývek na holé zemi v hrozném stavu. 

Dceři s matkou, která trpěla rakovinou, dovolili dvě setkání, jednou za čas přišel od matky dopis. Zdena Mašínová starší dostala trest 25 let za špionáž a vlastizradu a poté byla převezena do pardubické věznice. Aby vůbec mohla být souzena, byla podrobena snad až sedmi chirurgickým zákrokům ve Střešovicích. K poslední návštěvě ji již museli bachaři vzhledem k těžkému zdravotnímu stavu přinést na nosítkách. Za pár dní, 12. června 1956, zemřela. Pro dceru Zdenu byly návštěvy na Pankráci traumatizující, protože na stejné místo chodila za války vyměňovat mamince prádlo do nacistického kriminálu. 

Zdena Mašínová mladší byla sice na jaře 1954 z vězení propuštěna, ale prožila si tam své. Nehleděli na to, že nemůže chodit, a vláčeli ji po schodech se zavázanýma očima a drsně ji vyslýchali. StB ji sledovala až do roku 1965. Když v 90. letech nahlédla do svazků a zjistila, kdo všechno na ni donášel, byl to pro ni šok. „Vydržím dost, ale když jsem četla, jak se chovali a kdo všechno to byl, byla jsem na infarkt.“