Praha - Přesto, že Husákova normalizace utlumila vše, co by mohlo znamenat uvolnění socialistického zřízení v tehdejším Československu, a přesto, že se lidé propadali do depresí, v srpnu 1969 nakonec přece jen vyšli do ulic, aby ukázali vládnoucí garnituře, že nesouhlasí s tím, jakým směrem se republika ubírá. Ve dnech kolem 21. srpna 1969 se tak Československem přelila vlna protestních akcí, nicméně komunisté byli připraveni: reakce byla brutální - během pouličních bojů zahynulo pět osob a mnoho dalších bylo zraněno. Nicméně navzdory postupující „normalizaci“ si lidé srpnovou okupaci stále připomínali a 21. srpen se stal pro totalitní moc jedním z nejobávanějších výročí.
Srpen 1969 – poslední pokus, jak uniknout z normalizační deprese
Samotný rok 1969 začal tragicky. Na protest proti srpnové okupaci v roce 1968 a kolaborantské politice vlády spojené s pokračujícími ústupky okupantům se 16. ledna 1969 upálil student Jan Palach. Jeho pohřeb se pak stal národní manifestací odporu proti okupantům a Husákově nastupující normalizaci. V únoru téhož roku ho následoval středoškolský student Jan Zajíc. Na jaře 1969 se pak začaly objevovat letáky, které vyzývaly občany ke stávkám a demonstracím. Na srpen se ale připravoval i vládnoucí režim – vláda vyčlenila speciální jednotky armády a Lidových milicí, které dostaly náležitou výzbroj - obušky, štíty, vrhače slzných granátů. Sám Husák na poradě hlavního štábu Lidových milicí v červenci avizoval, že komunisté jsou připraveni k tvrdému zákroku: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“
Hokejový protest z jara 1969: ČSR-Okupanti 2:0 a 4:3
GALERIE
videogallery_96738
Mohutným srpnovým demonstracím předcházel úspěch československých hokejistů ve Stockholmu, kteří porazili sovětské mistry světa v obou zápasech, což bylo bráno jako národní vítězství nad okupanty. Vítězství vyvolalo obrovskou vlnu radosti a naděje. Jeden z nápisu na vítacích standartách na letišti zněl: "Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to" nebo „V srpnu my – dneska my“ a nebo „ČSR-OKUPANTI 2:0 a 4:3 – to je realita.“ Při pražských oslavách, kdy pomník sv. Václava byl vyzdoben státními vlajkami, květinami a nápisy „Nechceme okupanty, chceme svobodné Československo“ někdo, pravděpodobně z komunistických provokatérů nebo příslušníků StB, vyvolal útok na kancelář sovětského Aeroflotu, která byla totálně zdemolována a vypálena. Útok byl brán jako jeden z důvodů k tvrdým represivním opatřením proti demonstrantům.
Srpen 1969 - proti demonstrantům zasahovala i armáda
Srpnové protesty začaly již s předstihem. Na pražské Václavské náměstí se lidé začali scházet každý podvečer od 16. srpna a každý den jich přibývalo. A 20. srpna přišlo tolik lidí, že srážky v ulicích mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly téměř do půlnoci. Proti obuškům, slznému plynu a vodním dělům se část demonstrantů bránila házením kamenů a vyrostly i barikády. Nakonec demonstranty rozehnala až armáda. Ještě předtím však za Prašnou bránou začali milicionáři střílet z nákladního automobilu do davu, v němž zahynuli dva mladí lidé - osmnáctiletý František Kohout (průstřel hlavy) a o rok starší Vladimír Kruba (průstřel krajiny srdeční).
"V porovnání se srpnem 1968 počet obětí při demonstracích o rok později nedosahoval takové výše. Ale je otázkou, jestli vůbec můžeme takové události hodnotit počtem obětí."
V den výročí okupace pak protesty kulminovaly. V desítkách závodů se konaly manifestační stávky, několik podniků přerušilo práci úplně a Václavské náměstí bylo již v poledne takřka plné. Poté, co pořádkové síly náměstí vyklidily a uzavřely, se střety přenesly opět do okolních ulic a odpoledne se rozšířily do Vysočan, Karlína a na Vinohrady. Demonstranty rozehnala až v pozdních večerních hodinách opět armáda za pomocí tanků. A neobešlo se to bez střelby a krveprolití - výsledkem bylo 15 postřelených: na Tylově náměstí byl zraněn i čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později v nemocnici svým zraněním (průstřel břicha) podlehl.
A neprotestovalo se jen v Praze, demonstrovalo se i v Mladé Boleslavi, Liberci nebo Ústí nad Labem. Tragický průběh měly protestní akce v Brně - již od rána se ve středu města shromažďovali lidé, odpoledne byla dokonce povolána armáda a také zde vyrostly barikády. Bylo osm postřelených a dva mrtví - osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Pouliční protesty probíhaly také v Bratislavě. Slovenské události roku 1969 však měly méně radikální průběh. Normalizační proces zde proběhl rychleji, Slovákům mimo jiné vyhovovalo federativní uspořádání republiky.
Pendrekový zákon: konec všem nadějím
Neklidná atmosféra trvala na území celé republiky ještě další dny, v Brně byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. Proti demonstrantům bylo celkem nasazeno kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra i na 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. Celkově bylo zadrženo asi 2400 lidí. Stát ustál boj s protestanty, další pomoc od přítomných sovětských vojsk nebyla potřebná. „Stát už byl konsolidovaný, mohlo to hrát pouze jakousi psychologickou roli,“ dodává historik Jan Randák.
„Situace v naší zemi se zlepšovala. Dařilo se postupně plnit program konsolidace. To se samozřejmě nelíbilo těm silám na Západě, které se stále ještě nechtěly vzdát svého snu o návratu Československa do své náruče. Všemi prostředky špinily socialistické Československo a rozdmýchávaly napětí. Vyzývaly k odporu poslední kontrarevoluční síly u nás. Vydávaly návody k teroristickým akcím. Hlavní silou, na kterou v té době mohly spoléhat, bylo už jen kriminální podsvětí a zfanatizované živly. Konfrontace se státem pro ně dopadla katastrofálně. Utrpěly zdrcující porážku.“
Brutální zákrok, v jehož důsledku zamřelo pět lidí, legalizovalo 22. srpna nakonec Federální shromáždění tzv. pendrekovým zákonem, který platil do 31. prosince 1969 a umožnil zadržet zatčené až na 21 dní, zvýšit trestní sazby, vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Několik set osob bylo kvůli tomuto zákonu odsouzeno ještě konce roku ve speciálním zkráceném řízení. Represivní opatření podepsali všichni nejvyšší činitelé, i tehdejší předseda parlamentu Alexander Dubček, jehož jméno demonstrující v srpnu paradoxně nejčastěji skandovali.
