Praha - Vznik fašismu v Československu datují historici do roku 1922, kdy vznikly politické kluby národní hnutí Červenobílí a Moravští fašisté, kteří byli zaměřeni v politickém spektru silně napravo. Oba subjekty brzy začaly spolupracovat a roku 1926 se jejich sloučením objevila na scéně Národní obec fašistická. Za druhé republiky a posléze protektorátu se stala obávanou kolaborantskou organizací Vlajka. Českému fašismu se ve své nové publikaci Fašismus v českých zemích: Fašistické a nacionálně-socialistické strany a hnutí v Čechách a Moravě v letech 1922 až 1945 věnuje i historik z Vojenského historického ústavu Ivo Pejčoch.
Když se řekne český fašismus, mnohým se vybaví právě Národní obec fašistická, úspěšná krajně pravicová strana působící na našem území v meziválečném období. „Jednalo se o nejvýznamnější krajně pravicovou stranu meziválečného Československa. Ve třicátých letech dokonce získala několik mandátů ve volbách a její zástupci zasedali v parlamentu,“ konstatoval Pejčoch.
Členstvo Vlajky a Národní obce fašistické bylo odlišné
O něco méně relevantní formací působící v době první republiky v Československu byla Vlajka, která se již v době svého vzniku roku 1930 deklarovala jako politický klub, jenž nemá zájem o vstup na standardní politickou scénu. Vlajka vznikla z klubu fašistického studentstva. „Zatímco členstvo Národní obce fašistické sestávalo především ze zemědělců, vlajkaři se formovali alespoň zpočátku z pražských vysokoškolských studentů,“ prohlásil historik.
Řada fašistů za první republiky prosazovala myšlenku, že v rámci Československa jsou pouze Češi a Slováci státotvornými národy a pouze oni mají mít plná občanská práva. „Ostatním národům žijícím v Československu je chtěli upřít,“ zdůraznil Pejčoch. Menšiny tak měly přijít třeba o volební právo.
Ivo Pejčoch, historik:
„Prvorepublikový fašismus měl styčné body Mussoliniho italským fašismem. Navrhoval vytvoření nově konstituované beztřídní společnosti. Požadoval také zamezení pletichářství politických stran. Nacisté stavěli především na vyhroceném antisemitismu a kolaboraci s okupanty.“
Nejvýraznější akcí českých fašistů byl Židonický puč v lednu 1933, kdy se několik desítek příznivců Národní obce fašistické v čele s nadporučíkem Ladislavem Kobzinkem pokusilo dobýt vojenská kasárna. Útok byl za pomoci četnictva odražen a celý puč potlačen. V souvislosti s pokusem o puč byl 23. ledna zatčen i Radola Gajda, vůdce obce. Přes silný politický tlak na odsouzení Gajdy byl ale soudem osvobozen. „Gajda se v březnu po okupaci zúčastnil pokusu vytvořit krajně pravicovou vládu, což se nepodařilo, takže se stáhl ze společenského života a stranu rozpustil,“ dodal historik.
Nacismus se v Československu objevil až za druhé republiky a posiloval po vzniku protektorátu. „Lidé ucítili možnost spolupráce s okupanty a chtěli dosáhnout určitého sociálního postavení, které jim ve 30. letech nebylo umožněno,“ připomněl Pejčoch. Nejvýznamnější byla za druhé republiky Vlajka, jež získala nové vedení v čele s Janem Rysem-Rozsévačem.
Pajčochova kniha Fašismus v českých zemích: Fašistické a nacionálně-socialistické strany a hnutí v Čechách a Moravě v letech 1922 až 1945 má přes 500 stran. Této problematice se Pejčoch věnoval zhruba od druhé poloviny devadesátých let. Soubežně zpracovával i problematiku exekucí v 50. letech.
