Praha – Před ministerstvem zahraničí proběhlo pokojné shromáždění na podporu Tibetu. Asi 150 lidí mělo tibetské vlajky, placky s nápisy Češi Tibet podporují a Tibet nás pálí. Lidé podepisovali pod sochou druhého československého prezidenta a bývalého ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše také petici s výzvou vládě ČR k prosazování lidských práv v Číně. Zatím je pod ní 50 000 podpisů.
Tibet jitří politické vášně. A není to poprvé
Akci svolal petiční výbor iniciativy Češi Tibet podporují a další lidskoprávní organizace jako reakci na dubnovou cestu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka (ČSSD) do Pekingu, jejímž hlavním cílem bylo posílit ekonomické vztahy Prahy a jedné z nejsilnějších ekonomik světa. V prohlášení, které Zaorálek signoval spolu se svým čínským protějškem, stojí, že Česko uznává Tibet jako neoddělitelnou součást Číny a nepodporuje jeho samostatnost v jakékoli podobě.
Poté následovala kritika ze strany TOP 09 i někdejšího šéfa Zelených Martina Bursíka, který na svůj dům naproti vchodu do Poslanecké sněmovny vyvěsil veliký plakát s portrétem dalajlamy a Václava Havla doprovozený vzkazem: „Pane premiére, mýlíte se! Češi Tibet podporují!“
- Prohlášení ministrů zahraničí ČR a ČLR: „Česká strana respektuje suverenitu a územní celistvost Čínské lidové republiky, je si plně vědoma důležitosti a citlivosti otázky Tibetu, znovu potvrdila dodržování své politiky jedné Číny i to, že Tibet je neoddělitelnou součástí čínského území. Česká republika v této souvislosti nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě.“
- Reakce Miroslava Kalouska (TOP 09): „Díky Václavu Havlovi, Karlu Schwarzenbergovi i Jiřímu Dienstbieru staršímu jsme měli ve světě mimořádnou autoritu jako země, která drží zásady a neobchoduje se svobodou a lidskými právy. Servilní vyjádření tohoto typu nám nic nepřinese a ztratíme pracně vybudovanou autoritu.“
- Reakce Martina Bursíka (LES): "Identita české demokracie po roce 1989 je založená na tom, co jí vtiskl Václav Havel. Najednou tady ale máme premiéra a ministra zahraničí, kteří úplně zpochybnili tuto základní hodnotu a devótně se klaní."
Součástí projeveného nesouhlasu se stala i petice na podporu Tibetu; Černínský palác přitom tvrdí, že v otázce Tibetu dlouhodobé zásady tuzemské zahraniční politiky nepřepisuje. „Žádná z předchozích vlád České republiky ani za doby Václava Havla, nikdy neřekla, že Česká republika bude usilovat o odtržení Tibetu,“ prohlásil ministr Zaorálek.
8 minut
Horizont 24: Tibetské otazníky české diplomacie
Ve svém „racionálním“ přístupu k Číně má ministerstvo podporu i u prezidenta Miloše Zemana, jenž hospodářský rozměr zahraniční politiky akcentuje dlouhodobě a v souvislosti s kontroverzemi kolem lidských práv uvádí, že jen silnějším vlivem na ekonomiku dané země mohou být silné i výhrady k případnému porušování lidských práv.
Tibet je neuralgickým bodem české politiky dlouhodobě
Oblast v podhůří Himálaje přitom nepolarizuje českou politiku poprvé, naopak představuje neuralgický bod tuzemské diplomacie – právě s ohledem na export. Šéf českých průmyslníků Hanák už v srpnu 2012 vyzval tuzemskou vládu, aby dalajlamu oficiálně nepřijímala, protože podpora Tibetu poškozuje zájmy českých vývozců v Číně.
Prezident Miloš Zeman obdobnými slovy vyjádřil k dalajlamovi odtažitý vztah při jeho poslední návštěvě Prahy loni v říjnu. „Dalajlama je bezpochyby náboženský vůdce. Kdybych byl náboženským vůdcem, bylo by mi potěšením se s dalajlamou setkat. Ale pokud vím, nikdo z mých spolupracovníků ani z mých oponentů mě za náboženského vůdce neoznačil,“ prohlásil prezident. „Další možnost by byla, kdyby dalajlama byl velkým investorem.“
Přímo k tibetské roztržce došlo potom na české politické scéně před rokem a půl, když tehdejší premiér Nečas (ODS) podporu tibetského vůdce rovněž označil za ohrožení pro český export. „Dalajlamismus“ je podle jeho tehdejších slov vzývání režimu, který by pravděpodobně neměl demokratický charakter a měl by „polofeudální, teokratický charakter se silnými autoritativními prvky“. Ministr zahraničí Schwarzenberg se proti Nečasovi ostře ohradil slovy, že „plná kaťata nejsou politika“.
Podle tehdejších komentářů politických analytiků se ovšem premiér Nečas snažil především vyjít vstříc prezidentu Václavu Klausovi. I on, stejně jako jeho nástupce na Pražském hradě, totiž akcentoval hospodářský rozměr zahraničních cest – o lidských právech se podle něj dá v Číně jednat mezi čtyřma očima místo toho, aby politik vydával rázná veřejná prohlášení. „Snílkovská představa části našich intelektuálů nebo politiků, že jezdíme do Číny, abychom tam změnili jejich politický a kulturní systém, je důkaz nezralosti těch, kteří to říkají,“ prohlásil Klaus v rozhovoru pro MF Dnes dva roky po svém nástupu do funkce.
Kde se vzala česká podpora Tibetu?
Otázku podpory a ochrany lidských práv vnesly do české zahraniční politiky listopadové dny a tandem ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera a prezidenta Václava Havla, kteří měli oba jako bývalí signatáři Charty 77 zkušenost s komunistickým kriminálem. Sama Charta 77 navíc vyzývala československé úřady k dodržování tzv. helsinského aktu, jejž ČSSR signovala a který se zavazoval právě k ochraně lidských práv.
Lidskoprávní problematika tak na začátku 90. let stala jedním z hlavních témat československé (a později české) zahraniční politiky, Václav Havel opakovaně vyslovoval slova podpory opozičním aktivistům v zemích s nedemokratickým režimem (Čína, Kuba) a s dalajlamou ho pojilo osobní přátelství. Díky němu se také tibetský duchovní vůdce opakovaně zúčastnil konference o lidských právech Fórum 2000.
