Obezita ničí chuť, ukazuje výzkum, který současně naznačuje příčiny začarovaného kruhu tloustnutí.
Výzkum probíhal z pochopitelných důvodů na myších. Ukázalo se, že do osmi týdnů poté, co se zvířata stala obézními, ztratila až 25 procent chuťových pohárků. Tyto výsledky naznačují, že přibývání hmotnosti nejen mění chuť k jídlu, ale také podstatně ovlivňuje, jak chuť jídla vnímáme.
Co to znamená? Vznikl jakýsi začarovaný kruh: u obézního jedince se sníží počet chuťových receptorů, takže aby mu chutnalo, potřebuje více stimulace, tedy více jídla. To ale způsobuje nadváhu, která mu zase ještě víc snižuje množství receptorů – a on musí jíst ještě víc. Tato práce dokazuje, jak těžké může být dostat se z této smyčky.
„Obezita je z podstaty velmi komplexní záležitost,“ uvedl autor studie Robin Dando. „Existuje několik různých faktorů, které přispívají ke vzniku a rozvoji obezity – věříme, že změna chuti je jedním z nich. Ale právě ona je faktorem, který lidé vůbec nezvažují.“
Tento objev je dalším dílkem do skládačky, která ukazuje, jak obezita vzniká. Opět potvrzuje, že obezita rozhodně není důsledkem snadné rovnice „někomu moc chutná, pak moc jí, pak tloustne.“
„Myslím si, že o lásku k jídlu v případě obezity rozhodně nejde,“ dodává Dando.
Vypadá to dokonce přesně naopak – naznačuje to rovnou několik důkazů pocházejících z různých výzkumů. Lidé, kteří mají vyšší BMI index, zřejmě mají z chutí na jazyku menší potěšení. A právě proto jedí víc, aby tak mohlo dojít k „nakopnutí“ dopaminu – tedy k tomu, že je tělo odměněno injekcí hormonů za úspěšnou konzumaci.
Jiné práce zase ukázaly, že lidé s nejméně rozvinutou chutí nejvíc upřednostňují sladká a tučná jídla.
Nejnovější výzkumy ukazují, že obezita nepřeprogramuje vnímání chuti na psychologické úrovni, ale mnohem hlouběji.
Jak vypadal výzkum?
Vědci krmili myši buď normální nebo velmi tučnou stravou. Po osmi týdnech vážily myši na tučné dietě asi o třetinu víc než ty, které se stravovaly zdravě. Navíc u obézních vědci našli přibližně o 25 procent méně chuťových receptorů než u štíhlých myší.
Chuťové receptory se skládají z 50–100 buněk tří hlavních typů. Přičemž mají různé role v rozeznávání odlišných typů chutí – dnes jich známe pět: slaná, sladká, hořká, kyselá a umami. Tyto buňky mají jen krátkou životnost, průměrně se dožívají pouhých 10 dní.
Výzkum ukázal, že tyto receptory jsou velmi citlivé na poškození chemickými látkami, které v těle vznikají při obezitě. Důsledkem je rychlé ubývání těchto buněk.
Co dál?
Poté, co proběhl úspěšně výzkum na myších, chtějí vědci přenést studii na lidské dobrovolníky. „Rozhodně nejsme fyziologicky stejní jako myši, ale naše chuťové receptory ve skutečnosti fungují dost podobně. Je tedy pravděpodobné, že u člověka působí stejné faktory jako u myší,“ vysvětlil Dando.
