Někteří nevidomí jsou schopní naučit se echolokaci: Umí vydávat pusou zvuky podobné klikání. Pomocí nich se pak orientují v prostoru podobně jako netopýři. Je to nečekaně přesné, ale současně není snadné se tuto metodu naučit.
Dlouhou dobu se tato metoda vyvíjela jen na základě zkušeností a praxe, tedy živelně a organicky. Nyní se ji ale rozhodli prozkoumat vědci. Chtěli popsat, jak funguje, aby případně pomohli ostatním lidem se ji naučit.
Studie, která vyšla v odborném časopise Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, potvrdila, že lidé jsou opravdu schopní s velkou mírou přesnosti identifikovat různé předměty pomocí toho, že naslouchají ozvěnám odraženého zvuku.
Lidé se „superschopností“
Většina lidí, kteří se narodí nevidomí, je velmi citlivá vůči akustice ve svém okolí. Dokážou využívat ozvěn, které se odrážejí od předmětů, zdí nebo budov, aby se orientovali v prostoru a vyhnuli se nárazu.
V posledních letech se však objevují náznaky, že někteří lidé umí využít echolokaci dokonce i aktivně. Například Američan Daniel Kish je schopný vytvořit si pomocí této techniky v hlavě mentální mapu svého okolí, která je tak přesná, že pak prostorem projíždí klidně i na kole:
Jak přesná tato metoda je, prověřoval tým vedený Lore Thalerovou z Durham University. „Z vědeckého hlediska nyní můžeme konstatovat, že lidé to opravdu mohou využít.“ Podle jejího výzkumu se tato schopnost často objevuje spontánně u nevidomých dětí, které se zkoušejí samy zorientovat v prostoru. Aniž by se nějak radily, dospívají samovolně ke stejnému řešení – vydávají klikavý zvuk. „Zjistili jsme, že přestože si tuto schopnost vyvíjejí nezávisle na ostatních, nakonec to dělají velmi podobně nebo stejně,“ popsala vědkyně pro britský deník Guardian.
Vědci testovali echolokaci u osmi lidí, kteří tuto metodu špičkově ovládají. Měli pomocí ní zkusit poznat, jestli se v jejich okolí nachází osmnácticentimetrový kotouč. Ten výzkumníci umístili metr od testovaných osob, vždy na jiné místo a pod jiným úhlem.
Pokud byl předmět umístěný přímo před nimi, byla jejich úspěšnost 100 procent. Jestliže se nacházel někde bokem, klesla tato pravděpodobnost na 80 procent – a když se nacházel za nimi, byla jen padesátiprocentní. Vědci ovšem přiznávají, že poslední scénář nebyl příliš realistický, protože testované osoby měly zakázáno pohybovat hlavou.
Lidé jako netopýři
Když se kotouč nacházel bokem nebo za nimi, instinktivně zesilovali hlasitost kliků a také jejich frekvenci. Zajímavé je, že úplně stejně se chovají také netopýři, kteří se navigují v prostoru pouze pomocí sonaru.
„Rozhodně je to dovednost, která se dá naučit,“ tvrdí Thalerová. Obvykle se nepoužívá izolovaně; nevidomí ji využívají jako doplňkovou, tedy společně s holí nebo s vodicím psem. Může ale výrazně dopomoci lidem, aby se lépe vyhýbali překážkám v prostoru.
„Získáte navíc představu o vašem širším okolí, což je věc, s níž se řada nevidomých od narození opravdu potýká,“ dodává Thalerová.
