Přes 200 let věda tvrdila, že nejrychlejším létajícím tvorem na světě je rorýs. Tento týden se ukázalo, že to není pravda, překonal ho nenápadný brazilský netopýr.
Nejrychlejší z rychlých: vědci přepisují mýty o tom, kdo patří do Guinessovy knihy zvířecích rekordů
Rychlost v přírodě znamená přežití. Ať už to, zda zvíře unikne nepříteli, anebo naopak uloví kořist, téměř vždy je to spojené s tím, jak rychle se dokáže pohybovat. Není divu, že řada živočichů dokáže vyvinout pozoruhodnou rychlost – takovou, jakou stále jen obtížně napodobujeme i s tou nejlepší moderní technikou.
Nejrychlejší ve vzduchu
Mezinárodní výzkum, na němž spolupracovali biologové z německého Institutu Maxe Plancka pro ornitologii s americkými kolegy, sledoval brazilské netopýry tadaridy guánové. Podle výsledků výzkumu se tito okřídlení savci pohybují vzduchem rychlostí až 160 kilometrů za hodinu – přitom dosavadní rekordmani rorýsi vyvinou maximální rychlost „jen“ 110 kilometrů za hodinu.
Této extrémní rychlosti dosahují netopýři díky kombinaci několika faktorů: mají výjimečně aerodynamický tvar těla a dlouhá štíhlá křídla. Objev byl překvapením i pro samotné vědce. „Zpočátku jsme naměřeným údajům ani nevěřili, ale všechna další měření potvrzovala totéž. Samice tadarid létaly rychlostí přes 160 kilometrů za hodinu, což představuje nový rekord v rychlosti horizontálního letu,“ uvedl Kamran Safi, který se na výzkumu podílel.
Nejrychlejší v pádu
Rorýsi žijí i v České republice – stejně jako další ptačí rekordman. Brazilští netopýři i rorýsi jsou totiž velmistry pouze v tzv. horizontálním letu. Pokud by se ale počítala i rychlost střemhlavého letu, byl by vítězem sokol stěhovavý. Většina biologů však tvrdí, že jde spíše o koordinovaný volný pád, takže je lepší ho počítat jako samostatnou kategorii.
Sokol během něj dokáže překročit rychlost až 389 kilometrů za hodinu – což je ovšem rychlost, která je už riziková i pro ně. Kdyby v ní trefil svou kořist přímo, nejspíš by také zemřel – proto útočí raději na křídla cíle. Ze stejného důvodu nemůže zaútočit na ptačí hejno, rozbil by se o ně. Některé druhy drobných ptáků toho využívají: když uvidí sokola, shlukují se zdánlivě nelogicky do velkých hejn, která jsou pro dravce náročnějším cílem. Rychlosti přes 300 kilometrů za hodinu dosahuje při střemhlavém letu také orel skalní.
Nejrychlejší na zemi
Vítězem v boji o pozemního rekordmana je gepard. O jeho rychlosti se však dlouhá desetiletí šířily mýty a legendy, v televizních dokumentech se často objevovala zcela nesmyslná čísla. Jak rychle tedy běhá gepard? Dlouho se psalo, že jeho maximální rychlost je 102 km/h, občas se ale objevovala i zcela nesmyslná čísla jako 160 km/h. Rychlost 102 km/h vycházela z jediného měření, a to ještě na umělé dráze, kde měl zcela ideální podmínky a navíc šlo o zcela výjimečný exemplář geparda. Roku 2013 tým biologa Alana Wilsona měřil rychlost gepardů v přírodě, v reálných podmínkách. Největší rychlost, jíž tam během desítek pozorování gepard dosáhl, byla „jen“ 96 km/h. Na tuto rychlost dokáže zrychlit za pouhé tři sekundy.
Gepardí sprint má ale značnou nevýhodu – spotřebovává příliš energie a šelma v něm tedy vydrží jen necelých 60 sekund. Když japonští vědci studovali, jakým způsobem gepardi dosahují této extrémní rychlosti, zjistili, že při běhu jsou tyto šelmy delší dobu ve vzduchu než na zemi – vlastně se totiž pohybují spíše než klasickým během až sedmimetrovými skoky.
Nejrychlejší ve vodě
Zatímco rychlost ptáků a savců se měří poměrně snadno, u ryb je to složitější – v jejich přirozeném živlu jim totiž člověk nestačí. Řada rekordů tudíž byla pouze odhadovaných. Ale u toho úplně nejlepšího je rekordní rychlost přesně změřená. Jde o marlína indického, což je druh plachetníka – nesprávně se mu u nás někdy říká mečoun.
Tyto nádherné ryby se chytají na dlouhé lovné šňůry – z toho, jak rychle se tato šňůra odvíjí, se dá přesně vypočítat, jak rychle se marlín pohybuje. Protože se marlíni loví často a až příliš hojně, máme údajů hodně: ten nejrychlejší plaval rychlostí 132 kilometrů v hodině. Marlín indický patří mezi ohrožené druhy – jde o vrcholového predátora, který je zranitelný nedostatkem menších ryb.
Nejrychlejší tvor v poměru vůči délce těla
Porovnávat rychlosti zvířat je vždy tak trošku nefér. Větší zvířata mají vždy výhodu, proto existuje ještě jiný druh stanovení rekordmana: někdy se počítá také tvor, který je nejrychlejší vůči délce svého těla. Tedy kolik délek svého těla překoná za jednu sekundu. V tomto srovnávání vítězí suverénně hmyz – a to zcela drtivě. Gepard dosahuje rychlosti „pouhých“ 16 délek za sekundu, rekordmanem mezi hmyzem je australský svižník, který běhá rychlostí 171 délek za sekundu.
Roku 2014 ale vědci zkoumali velmi nenápadného roztoče jménem poběžník Banksův. Tento ani ne milimetr dlouhý tvoreček se pohybuje rychlostí 322 délek za sekundu! Kdyby byl velký jako člověk, pak by běhal rychlostí 2092 kilometrů v hodině. Tento roztoč biology zaskočil i mnoha dalšími fakty – například při běhu má jeho tělo teplotu až 60 stupňů Celsia, což by mělo být pro tvory jeho velikosti smrtelné.
Nejrychlejší část těla
Strašek paví je hezký barevný korýš, který působí poněkud mimozemsky. A také jeho superschopnost vypadá, jako by nebyla z tohoto světa. Vědci se o ní dozvěděli až roku 1998, kdy v laboratoři jeden ze strašků prorazil klepetem centimetr silné sklo akvária. Když vědci studovali, jak je to možné, zjistili, že klepeta těchto korýšů se pohybují při útoku rychlostí 23 metrů za sekundu, neboli 83 kilometrů za hodinu. A to celé pod vodou! Celý výpad straška trvá jen 2,7 milisekundy – probíhá tedy se zrychlením 10 000 g. Pro srovnání – člověk omdlívá při zrychlení 5 g a z pistole vystřelená kulka má zrychlení asi 40 000 g.
Nejrychlejší rostlina
Rostliny se nepohybují, říká selský rozum. A jako obvykle se mýlí. Rostliny se samozřejmě pohybují, respektive v pohybu jsou části jejich „těl.“ Jde ale většinou o pohyb velmi pomalý, okem nepozorovatelný.
Nejrychlejší rostlinný pohyb je ovšem také tak rychlý, že se nedá pozorovat pouhým okem. Jde o bublinatku, jejíž lapací měchýřky jsou v přírodě něčím zcela nevídaným. V každém lapacím měchýřku je vakuum a každý z měchýřků má víčko opatřené titěrnými chloupky. Víčko bývá obvykle zavřené, ale když se nějaký drobný živočich dotkne chloupků, víčko se prudce otevře a podtlak vsákne kapku vody i s živočichem do měchýřku. Víčko se opět přiklopí, a proto oběť nemůže uniknout. Tento proces trvá pouze zlomek sekundy. Botanik Větvička v rozhlasovém pořadu použil příměr, že otevření a uzavření víčka je rychlejší než uzávěrka fotoaparátu (rychlost uzávěru pasti bublinatky je 1/160s, běžná spoušť fotoaparátu 1/150s.