Vyšetřoval válečné zločiny na Balkáně. Odkrýval masové hroby, vyslýchal a zatýkal strůjce utrpení a genocidy. Někdejší kriminalista Vladimír Dzuro, který devět let pracoval pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, v Hyde Parku Civilizace prozradil, jak náročné je najít masové hroby a odhalit pachatele válečných zločinů.
Posledním pojítkem, které drželo jednotlivé jugoslávské státy při sobě, byl velkolepý pohřeb prezidenta Josipa Broze Tita. Byl to jeden z posledních momentů jednoty jinak velmi různorodé Jugoslávie.
O deset let později přišel její definitivní konec: Nejprve vyhlásilo samostatnost Slovinsko s Chorvatskem, pak i další státy. Centrální vláda v Bělehradě ale nic z toho nechtěla připustit – a do Evropy se tak po pětačtyřiceti letech vrátila válka. A s ní i hrůzné zločiny nevídané od dob, kdy v Evropě vládli nacisté.
Jenže se o nich příliš nemluvilo – jednotlivým stranám konfliktu se nelíbilo, že jsou s vraždami spojovány. Navíc se informace dramaticky lišily.
Vukovarský masakr
Jedním z prvních mužů, kteří tyto zločiny začali v rámci mezinárodního tribunálu rozplétat, byl i Vladimír Dzuro. Ovčarský nebo také Vukovarský masakr byl jeho první a největší případ: V listopadu 1991 v polích u farmy Ovčara srbské jednotky povraždily přes 200 lidí.
Po letech tvrdé práce a půlročním plánování zatkl v červnu 1997 Slavka Dokmanoviče, srbského starostu chorvatského Vukovaru, který tomuto městu vládl v nejtemnějších dnech jeho dějin. Šlo o vůbec první zatčení osoby obviněné tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Rozsudku se ale Vladimír Dzuro ani pozůstalí nedočkali – Dokmanovič se jen několik dní před verdiktem ve své cele oběsil. Český vyšetřovatel ovšem ukázal, že ačkoli je to nesmírně obtížné, je možné obviněné přivést před spravedlnost.
Anna Richterová, bývalá žalobkyně Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, práci Vladimíra Dzura komentuje takto: „Patřil mezi několik málo vyšetřovatelů, kteří byli naprostí entuziasti, kteří byli oddaní své práci, kteří vymýšleli, jak to udělat, aby něco fungovalo.“ Podobný názor má i jeho kolega Oldřich Martinů, bývalý policejní prezident: „On se vždycky choval velmi humánně, já když jsem ho viděl poprvé, tak mi nepřipadal ani jako polda.“
Při vyšetřování zločinů jugoslávské války Vladimír Dzuro cílil mimo jiné i na nechvalně známého Željka Ražnatoviče – známého jako Arkan. Také tento zločinec zemřel dřív, než si mohl vyslechnout verdikt.
Od haagského tribunálu Dzuro odešel v roce 2004. Pak svou kariéru, která začínala ve Vršovicích, posunul dál. Dnes pracuje v New Yorku pro Organizaci spojených národů.
Co prozradí mrtvá těla
Jak taková práce vypadá? Jak rozpoznat masový hrob a co se z něj dá poznat? Tyto zločiny by měly podle jejich autorů zůstat navždy skryté, proto se pokoušejí veškeré stopy co nejlépe zahladit. V poslední době naštěstí vyšetřovatelům i v nejodlehlejších částech planety pomáhá moderní technologie. Spravedlnost díky ní není úplně slepá: Jižní Súdán, Nigérie nebo Burundi – to jsou jen některé země, kde se díky satelitním snímkům daří odhalovat stopy masového vraždění.
Nalezení, ať už pomocí satelitů anebo díky přímým svědkům, masových hrobů je ale jen začátek dlouhé cesty k identifikaci obětí. Těla jsou často spálená, zničená, poškozená nebo již rozložená. Přesto je třeba z nich zjistit co nejvíce informací o obětech; právě to může vyšetřovatele přivést nejlépe na stopu vrahů.
Při této práci nejprve přijdou na řadu základní údaje, jako je pohlaví. To se nejlépe zjistí podle lebky, kde jsou význačné a velmi charakteristické morfologické znaky, jež s velkou mírou pravděpodobnosti rozliší mužskou lebku od ženské. Podobně i na pánvi je celá řada znaků, které můžou rozlišit muže a ženy.
Přibližnou výšku a věk lze zase určit z dlouhých kostí, a to podle úseků, kde tyto kosti rostou. Při určení konkrétní totožnosti se moderní věda spoléhá hlavně na analýzu DNA. I při ní poslouží kosti, případně zuby jako zdroj genetických údajů. Vědci už vypracovali postupy, které jsou schopny najít spoustu údajů potřebných k takové identifikaci i v téměř zničených tělech – buňky v kostech jsou totiž zapouzdřené a dlouho odolávají vlivu posmrtných změn.
A velmi podobné je to i u zubů. Ty jsou prakticky nezničitelné a i dnes se dají najít archeologické nálezy, v nichž je chrup zachován i po mnoho století. Díky tomu i malý vzorek stačí k úspěšné identifikaci, která je přitom vždy pomalou a mravenčí prací. Ve výsledku ale může pomoct nejen vyšetřovatelům, ale hlavně pozůstalým.
ČT24 připravila novinku. Nyní si můžete přehrát nebo stáhnout Hyde Park Civilizaci i čistě ve zvukové podobě:
