Asi 35 až 40 procent dětské obezity děti mají po svých rodičích, u těch nejobéznějších jde dokonce o 55 až 66 procent. Nezáleží na tom, zda rodiče i děti pocházejí z chudé nebo bohaté kultury.
Studii zveřejnili experti z University of Sussex. Vědci pro ni využili údaje o výšce a váze asi 100 tisíc dětí z Velké Británie, USA, Číny, Indonésie, Mexika a Španělska. Vzorek je natolik velký a současně pestrý, že závěry výzkumu podle jeho autorů hodně vypovídají o tomto celosvětovém fenoménu.
Vědci prokázali, že asi 20 procent BMI dítě získává po otci a 20 procent po matce. To všechno jsou průměrná čísla, dítě od dítěte se pochopitelně mohou lišit. Pozoruhodné je, že podle této práce se téměř neliší napříč nejrůznějšími kulturami; poměr 40 : 60 je stejný jak u bohatých Američanů, tak i u chudých obyvatel vesnických oblastí Číny.
Profesor Peter Dolton, který výzkum vedl, tvrdí, že příliš nezáleží na typu ekonomie, bohatství země, industrializaci ani náboženském vyznání v dané lokalitě.
- Index tělesné hmotnosti, obvykle označovaný zkratkou BMI (z anglického Body Mass Index), je číslo používané jako indikátor podváhy, normální tělesné hmotnosti, nadváhy a obezity, umožňující statistické porovnávání tělesné hmotnosti lidí s různou výškou. Index se spočítá tak, že se hmotnost člověka v kilogramech vydělí druhou mocninou jeho výšky v metrech.
- V populaci se objevují hodnoty indexu v rozmezí přibližně od 15 (závažná podvýživa) až přes 40 (morbidní obezita). Přesné hranice mezi jednotlivými kategoriemi (závažná podvýživa, podvýživa, optimální váha a tak dále) se mezi různými odborníky liší, ale všeobecně je BMI pod 18,5 považováno za podváhu, která může být příznakem nějaké poruchy stravování či jiného zdravotního problému, zatímco BMI nad 25 se považuje za nadváhu a nad 30 za příznak obezity. Tyto hranice platí pro dospělé starší 20 let.
- Zdroj: Wikipedie
„Naše důkazy vycházejí z obrovského množství dat z celého světa z oblastí s velmi odlišnými vzory stravování i obezity: od nejobéznější země světa (USA), až po dvě z nejméně obézních zemí světa (Čína a Indonésie). Díky tomu začínáme chápat, jak se obezita šíří napříč generacemi, jak v rozvinutých, tak i rozvojových státech,“ uvedl Dolton.
Obezita se dědí – ale možná ne geneticky
Práce vyšla v odborném časopise Economics and Human Biology. Studie zejména ukazuje, jaký efekt má BMI rodiče na BMI dítěte. Prokázalo se, opět napříč všemi populacemi, že nejnižší je vliv „rodičovského efektu“ na ty nejhubenější děti, naopak nejsilněji se projevuje u těch nejobéznějších. U štíhlých dějí je vliv rodičovského BMI jen 10 procent od každého rodiče, u nejobéznějších dětí až 30 procent od každého rodiče.
Podle profesora Doltona z toho jasně vyplývá, že děti obézních rodičů mají mnohem větší pravděpodobnost vzniku obezity, když dospějí. Rodičovský efekt je u nich ale výrazně silnější než u dětí se štíhlými nebo průměrnými rodiči.
Vědci v rámci této práce neanalyzovali příčiny obezity – tedy v čem spočívá několikrát zmiňovaný „rodičovský efekt“ – zda jde o genetickou zátěž, anebo jen nevhodné stravovací návyky, které děti po svých rodičích sdílejí. Významný může být samozřejmě také vliv sdíleného životního stylu, jehož nevhodnost se projevuje také spíše u těch nejvíce obezitou postižených.
„Tato zjištění mají dalekosáhlý dopad na zdraví dětí po celém světě. Měli bychom si na jejich základě promyslet, jestli je obezita důsledkem rodinných faktorů, našeho genetického dědictví, anebo vědomého rozhodování v průběhu života,“ dodal profesor Dolton.
