Americký architekt polského původu Daniel Libeskind poprvé prorazil s Židovským muzeem v Berlíně, které s mnoha komplikacemi začalo vznikat v roce 1989. Svým provokativním stylem pak uspěl v desítkách dalších soutěžích – jen muzea postavil v Amsterdamu, Ontariu, Drážďanech, San Franciscu nebo Manchesteru. Jeho nejznámějším projektem je pak nejspíš návrh na renovaci newyorského Ground Zero, místa, kde do 11. září 2001 stály mrakodrapy World Trade Center. V rozhovoru pro ČT, který vedl redaktor Jaroslav Zoula, Libeskind popsal, jaké zvraty provázel den, kdy měl být vyhlášený vítěz této soutěže.
Zvuk vodopádů byl důležitý, aby odstínil hustý provoz, říká architekt renovace newyorského Ground Zero
Události, komentáře: Daniel Libeskind (zdroj: ČT24)
Byli jsme v hotelu, protože jsme přiletěli z Berlína, abychom projekt představili. V hotelu vám brzy ráno pod dveře strčí New York Times. A v šest hodin noviny přišly a byl tam obrovský dvojitý titulek, že soutěž vyhrál jiný tým. Tak jsem řekl své ženě – zrovna jsme vstávali – no, víš, snažili jsme se, ale vyhrál někdo jiný.
Jak to?
Napsali to v New York Times, ne? Ale v sedm hodin ráno mi volali a říkali: Pane Libeskinde, můžete za půl hodiny přijít se svým projektem k nám do kanceláře? Všichni ostatní z týmu ještě spali, tak jsme šli do té agentury na dolním Manhattanu s manželkou. A tam jsme seděli v místnosti a přes skleněné dveře jsme viděli, jak přichází „vítězný“ tým, a šéf toho týmu šel a ukázal mi zdvižený prostředníček … a slovo „lůzr“.
Tak jsem si říkal, že by mě zajímalo, proč jsme tady. To je přece ten vítězný tým. A oni pak šli do vedlejší místnosti a tam měli prezentaci. Neslyšel jsem, co říkali, ale slyšel jsem hlasy. Za chvíli se otevřely dveře, vešel starosta New Yorku, guvernér státu New York a šéf přístavní správy a řekli: „Pane Libeskinde, představte nám svůj plán.“ Tak jsem rozbalil papír, neměl jsem to na počítači, prostě nákres.
A vysvětlil jsem jim, o co jde, že tam, kde k tragédii došlo, by se nic nestavělo, byly by tam vodopády, pak budova stojící na okraji, pochodeň Svobody a tak dále. Poděkovali nám, podali jsme si ruce a odešli. Zpátky v hotelu jsme se balili na cestu zpět do Berlína a v půl šesté večer zazvonil telefon. Manželka řekla: „To je pro tebe.“ Tak jsem to vzal a byl to John Whitehead.
Whitehead byl šéfem asociace pro rozvoj dolního Manhattanu a bývalý prezident Goldman Sachs a řekl mi: „Pane Libeskinde, nevěřte všemu, co je v novinách. Soutěž jste vyhrál vy.“ A tak starosta New Yorku, guvernér státu New York a a šéf přístavní správy zvrátili rozhodnutí své vlastní komise. Přitom to byla jimi ustanovená komise a oni pak řekli: „Ne, tohle není to, co chceme. Chceme Libeskindův projekt.“ Takže to vám ukazuje, jak jsou podobné zvraty součástí života.
To je jako z hollywoodského filmu.
Ano, je to… je to vlastně neuvěřitelné.
Neuvěřitelné.
Neuvěřitelné. A samozřejmě New York Times měly druhý den nový titulek.
Věřím, že ten starý mají někde schovaný, protože je to součást historie.
Ano, určitě je v nějakém muzeu, nejspíš.
Co jste cítil bezprostředně poté, co se památník otevřel? Úlevu, nebo zadostiučinění?
Když se otevřel, tak nejprve pro rodiny obětí. Byly tam tisíce lidí a spousta z nich mi přišla poděkovat. Děkuji za svého manžela, děkuji za svou ženu, za svého kamaráda. Bylo to velmi dojemné, protože na začátku bylo vše tak nejisté. Lidé tam nechtěli nic stavět padesát let. Jiní zase říkali, ať prostě přestavíme budovy přesně tak, jak byly. Ale já jsem cítil solidaritu…
Protože v počátcích svého projektu jsem se obrátil na rodiny pozůstalých. To byl můj cíl. Nezajímala mě doprava a všechny ty velké, abych tak řekl, infrastrukturní nápady, na které byl čas později. Ale začal jsem opravdu s duší projektu, lidským, duchovním aspektem projektu, tedy tím, co to znamená pro lidi a zejména pro ty, kteří při tom strašném útoku na svět a demokracii zahynuli.
Myslím, že nemůže být větší satisfakce než poděkování rodin.
To je pravda. Protože tolik z nich bylo proti. Tolik z nich nevědělo, co z toho vznikne. Tolik z nich bylo skeptických k politice a tak dále. Ale já jsem se držel té jasné linie – abych s sebou nenechal smýkat doleva nebo doprava, ale abych opravdu pracoval na té ústřední ose lidské duše.
Ground Zero
Proč jste se rozhodl tak často používat vodní prvek?
Od samého začátku jsem považoval za velmi důležité, aby tam zněl zvuk vodopádů. Aby odstínil hustý provoz na dolním Manhattanu. Protože když stojíte na dolním Manhattanu, je tam velký hluk. Pořád tam jezdí policejní auta, sanitky, hasičské vozy a jsou tam prostě miliony lidí. A já byl toho názoru, že pro památník potřebujete pocit ticha. A vodopády to dokázaly.
A samozřejmě jsem si také myslel, že pohyb vody má léčivý, konejšivý účinek, zejména v této velmi zastavěné oblasti dolního Manhattanu, takže jsem tam přivedl přírodu, aby lidé mohli poznat, že existuje i něco víc než jen to, co je bezprostředně kolem nás. A to bylo samozřejmě na začátku velmi kontroverzní, ale myslím, že výsledný památník je velmi důležitý.
Celý rozhovor s Danielem Libeskindem v angličtině (zdroj: ČT24)