Zubožená Zimbabwe dnes volí

Harare - Inflace přes 100 000 procent, osmdesátiprocentní nezaměstnanost, města na pokraji hladomoru a rostoucí chudoba - tak vypadá ekonomická situace v kdysi bohatém jihoafrickém Zimbabwe po osmadvacetileté autoritářské vládě prezidenta Roberta Mugabeho. Přesto čtyřiaosmdesátiletý politik Afrického národního svazu (ZANU-PF) kandiduje znovu.

Ve volbách hlavy státu (kromě toho se souběžně konají též předčasné parlamentní volby) Mugabe stojí před velkou výzvou. Jeho protikandidáty jsou bývalý ministr financí Simba Makoni (57), vyloučený za to z vládní strany a nyní nezávislý, a šéf opozičního Hnutí pro demokratickou změnu (MDC) Morgan Tsvangirai (55). Ten v minulém hlasování v březnu 2002 získal necelých 42 procent hlasů a s Mugabem prohrál jen o 14 procent hlasů.

Mugabe vládne zemi od roku 1980

Prezident je volen obyvatelstvem, v letošních volbách na pět let (dosud měl šestileté období). Mugabe, který je u moci od roku 1980 (prezidentem je od prosince 1987) a vyhrál už troje prezidentské volby (v letech 1990, 1996 a 2002), je Západem obviňován z porušování lidských práv. Opozice mu zase vyčítá ekonomické zruinování někdejší obilnice Afriky, kde inflace letos překročila 100 000 procent (před deseti lety byla okolo třiceti procent), nezaměstnanost se pohybuje kolem 80 procent, roste chudoba i všeobecný nedostatek, především potravin a benzinu. V žebříčku 177 zemí, jež z hlediska kvality života hodnotí Rozvojový program OSN (UNDP), je třináctimilionové Zimbabwe na 151. místě.

Podle kritiků si Mugabe upevňuje svoji mocenskou pozici kombinací nemilosrdného používání bezpečnostního aparátu a vytvořením systému, který odměňuje loajální členy své strany a vlády. Příznivci (především na venkově) v něm přesto stále nevidí diktátora, ale hrdinu bojujícího za nezávislost země a práva lidu.

Mugabeho vláda nepatřila mezi nejkritizovanější režimy světa po celou dobu svého trvání. Řadu let byl Mugabe jako osvoboditel přijímán i na Západě. Bývalá koloniální velmoc Británie jej považovala za jednoho z nejlepších afrických vůdců a v USA byl v roce 1981 dokonce poctěn jako ochránce lidských práv. Zimbabwe bylo v západních očích oázou demokracie, stability a hospodářského růstu na válkami zmítaném černém kontinentě.

K moci se Mugabe dostal po volbách v únoru 1980, i když hlasování nebylo zcela průhledné. Všechny námitky ale zastínilo celosvětové nadšení z faktu, že v Rhodesii konečně padl apartheidní režim Iana Smitha. Již krátce na to, začátkem 80. let, ale v zemi vypukla občanská válka, ve které podle odhadů zemřely desetitisíce lidí, převážně menšinových Ndebelců. Přesto byl tehdejší marxista a ctitel Mao Ce-tunga Mugabe vnímán jako státník, který přinesl do regionu nevídanou stabilitu a udržel harmonické soužití černých a bílých.

Autoritářské praktiky Mugabeho

Současné autoritářské praktiky režimu, manipulace s výsledky voleb či perzekuce opozice nejsou tedy podle odborníků ničím novým, Mugabe jen v posledních letech přestal některé své názory a kroky skrývat či omlouvat a vysvětlovat. Západ poznal jeho tvář autokrata během pozemkové reformy v roce 2000, kdy se hromadně vykupovala a následně vyvlastňovala půda bílých farmářů, což se zvrhlo v živelné vyhánění a násilnosti. V letošních volbách Mugabe zakázal přístup do země zahraniční misi mající za cíl zajistit jejich legitimitu a předem ohlásil, že pokud někdo vystoupí s kritikou platnosti výsledků, je připraven proti němu „tvrdě zasáhnout“.

Podle bývalého českého velvyslance v Zimbabwe Jaroslava Olši nastal ale bod zlomu ještě dříve, a to v letech 1997-1998. Tehdy došlo v zemi k masovým protivládním demonstracím spojeným s poklesem životní úrovně, který vyvolala ekonomická krize. Vzniklo opoziční MDC Morgana Tsvangiraie a ve stejné době začala mít země problémy i na mezinárodní scéně. Tehdy v Zimbabwe - do té doby schopné vyprodukovat dostatek potravin i na vývoz - začal dramatický úpadek.

Opozice v zemi je roztříštěná

Opoziční MDC vzbuzovalo zpočátku naděje: v parlamentních volbách v červnu 2000 získalo 47 procent hlasů (jen o 1,6 procenta méně než ZANU-PF), v hlasování o pět let později ale jen 39,5 procenta hlasů. Hnutí je navíc od listopadu 2005 roztříštěné na dva proudy, přičemž se mu podařilo za posledních několik let zorganizovat v zemi jen jednu celostátní protestní masovou akci.

Podle Olši se nejintenzivnější mocenský boj o budoucnost Zimbabwe nesvede mezi vládou a opozicí, ale nejspíš uvnitř vládního svazu ZANU-PF. Ten není klasickou politickou stranou, ale spíše širokou frontou, která zahrnuje levicové i pravicové proudy. Jsou v ní nacionalisté, na Západě vzdělaní technokraté, ale i bývalí partyzánští velitelé vyškolení v Číně během kulturní revoluce. Olša však předpokládá, že po letošních volbách nepokoje nehrozí (tak jako v Keni po prosincových volbách roku 2007), protože většinové obyvatelstvo Šonů dlouhodobě přijímá opresi už několik generací a přímých protestů lidu tedy bude minimum.

Zákonodárným orgánem země je od změny ústavy v 2005 dvoukomorový Parlament, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Sněmovna má nyní 210 volených členů (dosud 150), Senát 93 členů (dosud 84). Funkční období je pětileté. V posledních volbách do sněmovny i Senátu v roce 2005 vyhrál ZANU-PF.

Vydáno pod