Praha – Zpravodaj ČT Miroslav Karas se v pátek vrátil z východoukrajinského Doněcku, který ovládají povstalci. Po vyhlášení příměří je prý střelba méně slyšitelná a lidé se ve velkém vracejí do města. Obyvatelé však stále tráví noci po sklepích a krytech a doufají, že boje brzy definitivně skončí. Drtivá většina obyvatel samozvané Doněcké lidové republiky prý touží po připojení k Rusku: „Stále jim v hlavě krouží myšlenky na Sovětský svaz,“ uvedl Karas ve Studiu ČT24.
M. K: Z Doněcku se odjíždí vždy složitěji, než by se mohlo na první pohled zdát. V prvé řadě je důležité najít spolehlivého řidiče, který vás z toho města dostane. Řidiči využívají různé zkratky nebo okliky, aby se vyhnuli kontrolním stanovištím. Když jsme jeli z Doněcka, tak jsme jich absolvovali asi osm, je třeba se na to připravit, že se vás ptají vzbouřenci i příslušníci ukrajinské armády na všechno možné. Že vám několikrát otevřou kufr, včera chtěli vidět dlaně, jestli tam nejsou stopy po střelném prachu – po nábojích. Nebo musíte sundat tričko a košili a ukázat, že nemáte modřiny od střelné zbraně.
Je potřeba absolvovat všechny tyto kontroly – a to i teď v době příměří, protože na kontrolních stanovištích ho nikdo nijak zvlášť neprožívá. A je potřeba se připravit na to, že když se chcete dostat do Dněpropetrovska, a cesta by za normálních okolností trvala tři hodiny, tak se běžně jede třeba sedm, osm hodin. Cestou pak míjíte spoustu ohořelé techniky, vidíte rozbořené domy a neustále potkáváte lidi, kteří mají zbraně na prsou.
Změnila se situace během posledních dnů, kdy platí příměří? Jsou lidé více v ulicích, nebo je střelba stále častá?
M. K: Střelba je teď méně viditelná nebo slyšitelná, než byla před vyhlášením příměří. Nejsou slyšet hodinové dělostřelecké palby, nejsou slyšet samopaly ani jiné zbraně, které by střílely několik hodin. Jsou incidenty, jsou přestřelky – někde něco hoří. Ale není to ta intenzivní palba, není to klasická vojenská operace, které jsme tam sledovali celé týdny.
Pokud jde o lidi, tak třeba vyjíždíte z Doněcka a směrem do města je třeba tříkilometrová fronta aut. To, co dříve nebylo. Což svědčí o tom, že se lidé do města vracejí. Souvisí to s tím, že začala škola – někteří si naivně myslí, že budou děti chodit do školy, ale ta škola je třeba vybombardovaná. Lidé chtějí po dvou měsících domů a do práce. Nevědí, jak po té době jejich byt v Doněcku vypadá. Z města totiž v obavě před vojenskou akcí uprchlo několik set tisíc lidí.
Ale neznamená to, že by přišli a zasklívali okna a byli rádi, že jsou doma. Lidé stále tráví noci ve sklepech, krytech, protože slyší, že v noci řinčí okenní tabulky, že se někde střílí a bojí se. Lidé jsou na to zvyklí, říkali mi, že tak spí dva měsíce, „tak ještě vydržíme, dokud ta válka neskončí“. Takže to příměří v Doněcku hmatatelné je, ale lidé se stále bojí, že bude válka obnovena.
A co vlastně místní lidé chtějí, v médiích se stále řeší, co chtějí povstalci, co chce Porošenko?
M. K.: Pokud mluvíme o lidech, kteří žijí v samozvané Doněcké nebo Luhanské republice, tak tam je naprostá většina lidí pro připojení k Rusku. Jsou to lidé, kteří mají zvláště po vojenských operacích velmi negativní vztah ke Kyjevu, k prezidentovi Porošenkovi, neuznávají ho. Chtějí samostatnost nejen v rámci Ukrajiny, oni říkají: my nechceme žádnou federaci, my chceme samostatnou republiku, máme své ministry, své premiéry, máme svůj parlament. Ale současně říkají, že chtějí k Rusku. Když byla oslava 75. výročí osvobození Donbasu od fašistických vojsk, tak tam to několikrát jasně zaznělo: Už se chceme vrátit do Ruska. Stále jim v hlavě krouží myšlenky na Sovětský svaz, vlají sovětské prapory, znějí písně ze sovětských dob.
Jak je to se stahováním ruských vojáků z východní Ukrajiny?
M. K.: Patrně se někdo stahuje do Ruska, ale to jsou počty, které nelze ověřit. Jen připomenu, že asi stokilometrový úsek rusko-ukrajinské hranice je dnes plně pod kontrolou separatistů. A nikdo nemá přehled, co se na té hranici děje. Jestli transportéry a tanky jezdí jedním směrem nebo druhým. Jestli přejde hranici pět vojáků nebo deset tisíc. Jestli to jsou opravdoví ruští vojáci, nebo to jsou vojáci, kteří mají dovolenou a odjeli pomáhat, jak tvrdí, bratrům na východ Ukrajiny. To nikdo nemůže ověřit. Mně se zdají být veškeré počty liché, nevíme to. Stejně jako se nedá ověřit, kolik vězňů je na východě Ukrajiny.
Mělo dojít k předání zajatců, ale několikrát to bylo odloženo. Proč, co se stalo?
M. K.: Nový ministr obrany Doněcké republiky Kononov mi to sám řekl: my jsme připraveni, věznění ukrajinští vojáci jsou připraveni – my je tady máme, jsou v sídle tajné služby v Doněcku. On to sváděl na Ukrajince s tím, že Ukrajinci nejsou schopni připravit ty vězně, které mají připravit. Tam totiž nejde o to, že se vezme prvních dvacet vězněných, tam je pečlivý seznam vězňů, a každá strana se snaží do té první nebo druhé skupiny dostat konkrétní jména.
Separatisté pravděpodobně přišli s konkrétním seznamem vězňů, které chtějí mít, a asi se ukázalo, že je velmi složité je tak rychle najít. Protože některé vězně má ukrajinská strana v Kyjevě, může je mít v Charkově, Dněpropetrovsku, kdekoliv na Ukrajině. A je těžké ty vězně za prvé rychle najít a za druhé je dopravit na místo, kde k výměně zajatců má dojít.
