Žena, která vedla nejdelší pouliční politický protest ve Spojených státech, zemřela v pondělí ve Washingtonu. Tato osmdesátiletá Američanka, původem ze Španělska, byla „sousedkou“ pěti prezidentů, když přes 30 let protestovala před Bílým domem proti válce a jaderným zbraním.
Concepcion Picciottová patřila ke svéráznému koloritu okolí Bílého domu a byla oblíbeným symbolem mezi turisty. V poslední době pobývala v domě s ošetřovatelskou službou, kde se zotavovala z nepříjemného pádu. Akutní příčina smrti ale zatím není známá, uvedla na začátku týdne vedoucí domu.
Žena známá také pod přezdívkou Connie nebo Conchita zasvětila výraznou část svého života „snaze zastavit svět od vlastního sebezničení“, jak sama kolemjdoucím s oblibou říkávala. Věřila svému přesvědčení, kdy velkých činů mohou lidé společně dosáhnout i malými kroky – třeba jako v jejím případě – vytrvalostí a nenápadným stolkem s letáky.
Žena malého vzrůstu, ale velkých ideálů byla neodmyslitelně spojena také s šátkem a helmou. Mezi aktivisty i prostými kolemjdoucími měla pověst hrdinky, ale také pošetilé osoby, která proti zlořádům světa bojuje s ručně napsanými pamflety.
Výjimečná vytrvalost, nebo vnímání mimo realitu? Podle jejích občasných „kolegů“ z řad protestujících aktivistů byla pravda někde uprostřed.
O jejím osobním životě se toho příliš neví. Picciottová emigrovala do New Yorku někdy před rokem 1960 a pracovala jako recepční na španělské ambasádě. V roce 1969 se vdala za italského imigranta a adoptovali spolu dítě.
Na své typické místo před zahradou Bílého domu poprvé přišla s cedulemi o deset let později, kdy věřila, že její manžel cíleně zrežíroval protizákonné odebrání jejich dcery. Podle svého přesvědčení se stala obětí organizovaného bezpráví, ve kterém měli mít prsty lékaři, právníci i politici. Právě tady začíná její mnoholetá skepse k vládě. Marně totiž doufala, že jí zvolení politici pomohou dceru zpět získat.
Když snahy pomalu vzdávala, po setkání s několika aktivisty získala nový smysl svého snažení – v protijaderném hnutí. Spolu s dalšími dvěma kolegy jim to před Bílým domem vydrželo 25 let. Částečný úspěch přišel v roce 1993, kdy svou petici za jaderné odzbrojení dostali do Kongresu. O příslušném zákonu se ale nikdy nehlasovalo.
Tiché nadšení ale Picciotové vydrželo i po smrti spoluúčastníků a navzdory zhoršujícímu se zdraví byla rozhodnuta pokračovat. Zvrat přišel v roce 2012, kdy ji na při jízdě kole srazilo auto. Místo vlastního nadšení se tak v poslední době musela stále více spoléhat na podporu mladších aktivistů – i lidí z neziskových organizací, kteří ji pomáhali zdravotně. Svou přítomnost na Pennsylvania Avenue musela omezit jen na několik hodin denně.
