Bagdád - Je stále pravděpodobnější, že se situace v Iráku dostala do bodu zlomu. Jednotky bojující proti vládě značně posílily, mají lepší vybavení, jsou lépe organizované. Jejich postavení dále upevnilo převzetí moci nad Mosulem, druhým největším městem Iráku, kterým si vzbouřenci zajistili zbraně, munici i stovky milionů dolarů v hotovosti. Ve Washingtonu si tak kladou nevyhnutelnou otázku: Kdo je odpovědný za ztrátu Iráku? píše komentátor listu The Washington Post Fareed Zakaria.
Spojené státy si kladly podobnou otázku už v 50. letech kvůli Číně, v 70. letech kvůli Vietnamu. Odpovědi byly podobné: Odpovědnost měli místní vládci. Vláda Jižního Vietnamu i čínští nacionalisté byli zkorumpovaní, neefektivní a slabí, neschopní být vstřícní ke všem skupinám společnosti a nebyli ochotní bojovat s takovým nasazením jako jejich protivníci. Totéž platí i pro Irák – jenom ve větší míře. První odpovědí na tuto otázku je: Za prohru v Iráku může premiér Núrí Málikí.
Premiér a jeho vládnoucí strana se chovali jako zločinci, sunnitům odepřeli přístup k mocenským pozicím, své odpůrce terorizovali za pomoci armády, policie a milic. Vzpoura, které nyní čelí Málikího vláda, se dala plně očekávat, protože k ní vlastně už došlo v minulosti.
Od roku 2003 Irák čelil povstání sunnitů, jež potlačil až generál David Petraeus. Tehdy výslovně prohlásil, že jádro jeho strategie je politické - získání sunnitských kmenů a ozbrojenců. Petraeus často připomínal, že úspěch jeho tažení poskytl čas pro dohodu o dělbě moci v Iráku, která by do vládních struktur zahrnula sunnity.
Vysoký představitel zabývající se Irákem za vlády George Bushe řekl Zakariovi: „Málikí se nejen nesnažil o širší dělení moci, ale zrušil všechny již dosažené dohody a zastavil platby určené sunnitským kmenům a milicím. Začal také pronásledovat čelné sunnitské představitele.“ Terčem se stali mezi jinými irácký viceprezident a ministr financí.
Jak se vlastně Málikí stal premiérem Iráku? Bylo to výsledkem řady klíčových rozhodnutí Bushovy vlády. USA provedly invazi Iráku s malým počtem jednotek, což expert Tom Ricks nazval nejhorším válečným plánem v amerických dějinách. Vláda tak potřebovala místní spojence. Kvapně se rozhodla zničit vládnoucí sunnitské vedení a posílit zastánce tvrdé linie v šíitských náboženských stranách, které byly v opozici vůči Saddámu Husajnovi. To vedlo ke zhroucení struktury sunnitské moci, která byla v oblasti po staletí. Kroky jako rozpuštění armády a úřednictva spolu s odstraněním sunnitů i z dalších pozic byly možná ještě závažnější než sama invaze.
Turbulentní vývoj na Blízkém východě je často nazýván náboženskou válkou. Lepším pojmenováním je ale „vzpoura sunnitů“. Napříč tímto regionem, od Iráku po Sýrii, se sunnitské ozbrojené gangy rozhodly postavit proti nesunnitským silám, které je podle nich utlačují.
Bushova vláda své činy často ospravedlňovala tím, že šíité musejí Iráku vládnout, protože tvoří většinu obyvatel. Pravda ale je, že hranice těchto zemí jsou propustné, a zatímco v Iráku jsou šíité početní - Málikího strana vyhrála relativní, nikoliv nadpoloviční většinou - v celém blízkovýchodním regionu jsou naopak v menšině. Sunnitskou revoltu tak udržuje podpora zvenčí - ze zemí tak rozdílných, jako jsou Saudská Arábie či Turecko.
Pokud si Bushova vláda zaslouží svůj díl viny za „prohru v Iráku“, jak je na tom vláda Baracka Obamy a její rozhodnutí stáhnout americké síly z Iráku do konce roku 2011? Možná by bývalo bylo lepší ponechat v zemi malý americký kontingent, který by zabránil kolapsu země, podotýká Zakaria. Ale je třeba připomenout, proč americké síly Irák opustily. Málikí Spojeným státům odmítl poskytnout záruky, které jim dala každá země, kde jsou jejich vojáci nasazeni. Někteří komentátoři Obamovu vládu obviňovali ze špatného nebo ledabylého vyjednávání. Možná je to pravda.
Ale ve dnech, kdy se diskutovalo o stažení amerických vojsk, vysoký irácký politik řekl: „Málikí nedovolí americkým vojskům zůstat. Írán Málikímu jasně řekl, že jeho požadavkem číslo jedna je, že v Iráku nezůstane žádný americký voják. A Málikí je Íránu zavázán.“ Většinu z 24 let v exilu strávil Málikí v Teheránu a Damašku. Írán jeho stranu financoval takřka po celou dobu její existence. A politika Málikího vlády opravdu straní Sýrii a Íránu.
Washington zvažuje, zda by byly účinnější vzdušné útoky nebo výcvik vojáků, skutečný problém je ale mnohem větší a schylovalo se k němu po deset let. V Iráku jde o hájení neobhajitelného, uzavírá Zakaria.
AP: Irácká armáda není sborem vojáků, ale hlavně sunnitů a šíitů
USA vydaly na výcvik milionové irácké armády a policie miliardy dolarů, přesto se vojáci vzdali po tisících několika stovkám sunnitských radikálů, kteří od úterka obsazují irácká města a postupují k Bagdádu. Agentura AP spatřuje hlavní příčinu v tom, že sunnitští vojáci nejsou ochotní položit život za šíitského premiéra Málikího a jeho vládu, jejíž politika podle nich utiskuje sunnitskou menšinu.
Radikálové z Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) se staví do pozice organizace, která bude schopná chránit zájmy iráckých sunnitů. Šíitští vojáci a policisté se v oblastech obývaných sunnity ocitají v izolaci a cítí se v mimořádném nebezpečí. Členové ISIL se navíc snaží vojáky a policisty zastrašit předem. Umístili na internet například video, které má ukázat, jak skončí každý sunnita ochotný sloužit šíitské vládě. Za zvuku náboženské hudby radikálové klepou v noci na dveře domu policejního majora. Když jim přišel otevřít, zavázali mu oči, spoutali a nožem uřízli hlavu v jeho ložnici.
Velký počet členů bezpečnostních složek dezertoval za uplynulý půlrok v západní provincii Anbár, kde ISIS působí od začátku roku a má v rukou města na řece Eufrat včetně Fallúdže a částečně i Ramádí. Podle AP byli v oddílech ISIL, jež se v úterý probojovaly do Mosulu, i sunnitští důstojníci, kteří dezertovali z armády právě z nespokojenosti s Málikího politikou. Jakmile do města vešly oddíly ISIL, uprchli zbylí důstojníci do kurdských oblastí.
Podle rozvědky se radikálům v Mosulu vzdalo 52 000 policistů a 12 000 vojáků. Výměnou za záruku bezpečného odchodu odevzdali zbraně několika stovkám radikálů.
Další příčinou chabého výkonu vojska je fakt, že motivem mnoha mužů vstoupit do armády nebo k policii byla vidina stálého platu. Nováčci, kteří by byli jinak nezaměstnaní, mohou počítat s měsíčním platem v přepočtu 14 000 korun. „Proto mnozí myslí hlavně na sebe a řeknou si, tohle není moje válka. Nebyli vycvičeni ke smyslu pro profesionalitu,“ řekl bývalý irácký velvyslanec v USA Fajsal Istrabádí.
Dalším faktorem je, že mnoho lidí bylo do bezpečnostních složek najato z oddílů sunnitské domobrany, kterou se podařilo sestavit Američanům pro boj proti irácké Al-Káidě v letech 2007 a 2008. Tito lidé operovali ve svých lokalitách a dodnes jsou loajální především svému kmeni, nikoli státu. Stejně tak šíitští vojáci mají vždy zapotřebí dát najevo, k jaké skupině patří, protože na vojenských hlídkách v Bagdádu často vlají šíitské prapory, jestliže tam slouží šíité.
Protože většině vojska chybí profesionalita, do skutečných vojenských operací je nasazováno 10 000 mužů, kteří prošli speciálním americkým výcvikem pro boj proti terorismu a mají za sebou roky bojů po boku amerických jednotek. Tito specialisté sice mohou dobýt určitou lokalitu, ale nemají dost lidí na to, aby ji udrželi. Předají ji většinou běžným jednotkám, které se pak při opakovaném útoku vzdají. Specialisté jsou pod přímým Málikího velením. To je pro premiéra další minus, jelikož se podle kritiků příliš míchá do vojenských záležitostí.
Málikí, který přestává důvěřovat běžné armádě, se bude zřejmě stále více obracet na nejtvrdší irácké šíitské milice. A to pouze prohloubí fakt, že jde znovu o sunnitsko-šíitský spor, stejně jako tomu bylo v letech 2006 až 2008.
