Moskva/Paříž - V roce 1812 se někdejší dělostřelecký důstojník Napoleon Bonaparte nacházel na vrcholu moci. Osmým rokem mu náležel titul francouzského císaře a jako vojevůdce vzbuzoval respekt v celé Evropě. Napoleonova pověst geniálního stratéga utrpěla vážný šrám po invazi do Ruska, která byla zahájena 24. června 1812. Zpočátku úspěšné tažení se postupem času změnilo v boj o přežití a po půl roce skončilo katastrofální porážkou francouzské armády. Rusku už poněkolikáté v obraně před cizí armádou pomohl tradiční spojenec – pověstný „generál ruská zima“.
Od vypuknutí Napoleonských válek prošly vztahy mezi Francií a Ruskem výraznou proměnou. Rusko se zpočátku účastnilo budování vojensky nepříliš úspěšných protifrancouzských koalic. Uzavřením Tylžského míru v létě 1807 se však formálně stalo spojencem Paříže. V roce 1810 ruský panovník Alexandr I. odmítl pokračovat v blokádě dovozu britského zboží na evropský kontinent, jak to po něm žádala Paříž. Vztahy mezi oběma zeměmi se dále zhoršily poté, co car odmítl dát Napoleonovi za manželku jednu ze svých sester. Pod vlivem těchto událostí se francouzský císař rozhodl svého stále nevyzpytatelnějšího spojence preventivně napadnout.
Několikasettisícová Grande Armée (Velká armáda), kterou kromě Francouzů tvořili také Poláci, Rakušané, Prusové a vojáci dalších národností, překročila ruské hranice koncem června 1812. Obránci ruského území vedení maršálem Barclayem de Tollym nechtěli riskovat přímý střet s početnějším nepřítelem a ustupovali proto stále hlouběji do vnitrozemí. Místo rychlého svedení rozhodující bitvy, v níž by mohl uplatnit svého nesporného vojenského génia, musel Napoleon se svými muži podstoupit vyčerpávající pochod nekonečnou ruskou krajinou.
V polovině srpna byl novým velitelem ruské armády jmenován Michail Kutuzov, jenž se postupujícímu nepříteli postavil prakticky na dohled od Moskvy. Francouzský útok na ruské obranné postavení u Borodina skončil neúspěchem, Kutuzov přesto neměl důvod k oslavám. Jeho armáda utrpěla těžké ztráty a raději se stáhla za Moskvu, která 14. září padla do francouzských rukou.
Dobytí ruské metropole mělo silný symbolický význam, ale faktická hodnota dosaženého vítězství byla sporná. Prakticky celé město totiž lehlo popelem, takže naděje na doplnění tenčících se zásob se ukázaly jako plané. Dodnes panují spory o to, zda byl požár důsledkem ruské sabotáže, nebo šlo o nešťastnou náhodu. Tak či onak, s ohledem na nastupující zimu byla situace francouzských vojsk náhle velmi nejistá.
Francouzi museli ustupovat krajinou, kterou sami vyplenili
Ve snaze ulehčit svým vojákům se Napoleon v polovině října rozhodl ustoupit z Moskvy k jihu. Kutuzov však tento manévr předvídal a po úspěšně svedené bitvě u Malojaroslavce přinutil francouzskou armádu ustupovat prakticky stejnou cestou, jakou přišla. Pohyb krajinou zdevastovanou předchozími boji se změnil v zápas o holé přežití. Kromě hladu a mrazu museli Francouzi čelit i výpadům ze strany ozbrojeného obyvatelstva. „Armáda je početná, ale ve strašném rozkladu,“ popsal Napoleon situaci v jednom z dopisů.
Kdysi hrdá Velká armáda se koncem listopadu dostala na pokraj zhroucení. V této situaci se Kutuzov pokusil odříznout ustupujícím Francouzům cestu na řece Berezině. Ačkoliv Rusové v dané chvíli disponovali dvojnásobnou přesilou, definitivně se jim Francouze zatím porazit nepodařilo.
Zbytky Napoleonových vojsk překročily 14. prosince 1812 zamrzlý Němen, čímž tažení do Ruska skončilo. Sám Napoleon svědkem této události nebyl. Počátkem měsíce totiž dostal zprávu o přípravě státního převratu, načež odjel do Paříže. Bilance tažení byla tragická. Podle historika Richarda Riehna čítala Grande Armée na počátku invaze 685 000 mužů, z nichž se v prosinci 1812 z Ruska vrátilo necelých 70 tisíc. Francouz Charles Minard v roce 1869 odhadoval, že z původních 422 tisíc vojáků jich přežilo dokonce jen 10 tisíc.
Podobné nejasnosti ohledně počtu obětí Vlastenecké války panují i na ruské straně. Hojně citovaný vojenský historik Modest Bogdanovič dospěl k číslu 210 tisíc mrtvých, přičemž tento údaj nezahrnuje ztráty mezi civilním obyvatelstvem, jež musely být enormní.
Krach tažení do Ruska byl předzvěstí Napoleonova pádu. V říjnu následujícího roku byl francouzský císař poražen v bitvě u Lipska, načež musel odejít do vyhnanství. Z něj se sice na jaře 1815 vrátil, ale po třech měsících byl definitivně sražen z trůnu v bitvě u Waterloo.
Zhruba 130 let po Francouzích si na Rusku vylámala zuby také armáda nacistického Německa. Obě tažení si byla v řadě ohledů podobná. Hitler, stejně jako Napoleon, musel řešit problémy se zásobováním rychle postupujícího vojska. Hluboké bahno dokázalo stejně spolehlivě znehybnit napoleonskou pěchotu jako německou obrněnou techniku. To vše byly faktory, jež spolu s odhodláním obránců z řad ruské armády i civilistů, přispěly ke katastrofální porážce invazních vojsk v roce 1812 i ve druhé světové válce.
