Ve 106 letech zemřel sir Nicholas George Winton. Nositel Řádu bílého lva v předvečer druhé světové války zachránil 669 židovských dětí před nacisty, když z Prahy organizoval jejich odjezdy do Velké Británie.
O smrti Nicholase Wintona informovala agentura AP s odvoláním na jeho zetě. Podle listu Maidenhead Advertiser zemřel Winton ráno klidně, v přítomnosti dcery Barbary a dvou vnoučat. Česká televize dnes osudy skromného hrdiny druhé světové války připomene dokumentem Mateje Mináče Nickyho rodina – ve 22 hodin na ČT2. Od 20 hodin se bude Wintonově památce věnovat také speciální hodinové vysílání ČT24.
Winton bývá označován jako „britský Schindler“ s odkazem na německého továrníka a zachránce polských Židů Oscara Schindlera; on sám se ovšem této mediální nálepce vzpíral. Narodil se 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer v německo-židovské rodině, která odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a Paříži. V roce 1933 také získal pilotní průkaz, závodně šermoval a několik let byl makléřem londýnské burzy.
K záchraně dětí z Československa se mladý bankéř dostal náhodou. V prosinci 1938 ho požádal o pomoc přítel, člen Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, jež ohrožoval nacistický režim. „Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo,“ vysvětloval po letech Winton.
Nicholas Winton: „Všechno se dá uskutečnit, když to není vysloveně nemožné, když na to člověk zaměří svou mysl a když je rozhodnutý, že to udělá.“
669 dětských životů
Záchranu dětí organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se ale výborem pro uprchlíky a spolupracoval s cestovní kanceláří Čedok. Zorganizoval hlavně vlakové transporty z Prahy do Británie, malá skupina ale opustila ohroženou republiku také přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v britské rodině a složit padesátilibrovou kauci. „Potřebovali pomoc, ale nevěděli, co dělat. Bylo to přitom docela jednoduché. Prostě se zeptat. Ovšem těch správných lidí na správném místě,“ vzpomínal později.
První vlak odjel 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Poslední, osmý vlak odcestoval 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu. Za svůj život vděčí Wintonovi například bratr rabína Karola Sidona Julius, sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové Dagmar Šímová nebo režisér Karel Reisz. Celkem ale dostalo šanci žít šest tisíc lidí – tolik členů mají rodiny zachráněných Wintonových dětí.
Největší transport s 250 dětmi měl odcestovat počátkem září 1939, ale kvůli vypuknutí druhé světové války již neodjel. Většina malých pasažérů později zahynula, což společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet Winton označil za nejsmutnější okamžik svého života.
Husí kůže v televizním studiu
V roce 1942 nastoupil ke Královskému letectvu, kvůli potížím se zrakem ale mohl pracovat jen v administrativě. Po válce působil v Ženevě v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky. Když se v 50. letech usadil s rodinou u Maidenheadu, pracoval v několika menších firmách v okolí. Na dlouhou dobu naposled se také zmínil o své předválečné akci, když se do městského zastupitelstva neúspěšně pokoušel kandidovat za labouristy. Ve dvaašedesáti letech odešel do důchodu a naplno se věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory.
Dokumenty o jeho činnosti náhodou našla na půdě jejich domu Wintonova manželka Grete. Sám Winton je chtěl vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ ve studiu BBC v roce 1988. V jednom z nejdojemnějších momentů britské televizní historie se moderátorka zeptala, zda je ve studiu někdo, kdo za svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi. Povstali všichni přítomní a svět se tak dozvěděl o zcela mimořádném příběhu muže, kterému dodnes všichni říkali jednoduše - Nicky.
„Asi jsem neměl žít tak dlouho“
Za své činy byl Winton povýšen do rytířského stavu a Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Loni na Pražském hradě z rukou prezidenta Miloše Zemana převzal i nejvyšší vyznamenání, Řád bílého lva. Na 250 000 českých studentů také podepsalo petici, aby byla Wintonovi udělena Nobelova cena za mír. To se ale nikdy nestalo. Winton nicméně vždy tvrdil, že o pocty nestojí, a obdivovatelům vzkazoval: „Jsem šťastný, když slyším, že jsou tu lidé, co se z mého hlediska snaží dělat dobré věci. Není tu ale dost lidí, kteří na tom tvrdě pracují.“
K vlastním činům při záchraně dětí před nacisty se potom tichý hrdina československých dějin pokaždé vyjadřoval velice skromně; když loni od prezidenta Zemana přebíral nejvyšší státní vyznamenání, prohlásil: „Svým způsobem jsem asi ani neměl žít tak dlouho, abych dal všem lidem možnost zveličit to, co jsem udělal. Měl jsem štěstí, že jsem se ocitl ve správný okamžik na správném místě a mohl pomoci napravit ty strašné věci, které se tenkrát děly.“
