Černobyl – v roce 1986 dějiště největší jaderné katastrofy, dnes hlavně turistická atrakce, která každoročně přitahuje tisíce lidí. Jednou z průvodkyň je i Češka Kateřina Vršanská, která, jak sama říká, se k této práci dostala úplnou náhodou. O atmosféře místa i dalších plánech s černobylskou zónou mluvila v pořadu Události, komentáře.
Jak jste se dostala k téhle pro Češku ne úplně obvyklé činnosti?
Bylo to úplně náhodou. Našlo si mě to samo díky tomu, že jsem se do Černobylu jela podívat a sedli jsme si s majitelem agentury, který mi dělal průvodce. Když se uvolnilo místo průvodkyně, tak mi toto místo nabídnul.
Jak to místo působí?
Upřímně, když jsem tam přijela poprvé a už jenom stála na hlavní vstupní bráně, tak jsem byla opravdu velmi nervózní. Celé místo na mě působilo opravdu tísnivě, ale to záleží na každém člověku. Na každého to působí jinak a každý tam reaguje jinak. Každopádně lidi, co tam přijíždějí s nějakou představou, tak si tu představu odvážejí zpátky naplněnou. Plus i nějaký bonus navíc, který tam objeví sami.
Jsou to po těch letech jenom strašidelné kulisy, anebo je tam doslova a do písmene ta tragédie cítit?
Víte, já už to za ty roky, co tam jsem, vnímám trošku jinak než lidé, co tam za námi přijíždějí poprvé. Velká většina těchto lidí řekne – já se sem musím vrátit, musím to vidět znova. A je pravda, že část z nich se nám vrací. Většinou už jedou přímo s konkrétním přáním, co navíc by chtěli ještě vidět, a pak už si třeba berou soukromé „tour“, aby viděli mnohem víc, než je možné vidět na těch běžných.
Snažím se si to nějak představit. Moje generace si pamatuje z devadesátých let velmi úspěšný singl skupiny Pink Floyd a později velmi zajímavý videoklip Marooned, který se natáčel právě v Pripjati. Je to ta Pripjať, kterou znáte vy, nebo je to přece jenom trošku upravené?
Ta Pripjať, kterou tam vidíte, je zimní Pripjať. Spousta lidí řekne – chceme přijet v zimě, protože je to správně depresivní. Potom, když přijedou a zjistí, že je modré nebe, svítí slunce a sníh se třpytí, tak Pripjať vypadá jako jedna velká krásná úžasná nevěsta. Každý si musí najít svoje období a v tom přijet. Ten klip Marooned podle mě nevykresluje Pripjať tak depresivní, jako když tam člověk přijde.
Je návštěva Pripjati a Černobylu něčím nebezpečná? Je třeba někdo, komu byste návštěvu nedoporučila?
Já si myslím, že pokud člověk nemá vyloženě zdravotní omezení, je mu víc než 18 let a zvládne ujít denně 10 až 15 kilometrů, tak může přijet kdokoliv.
A jaká jsou pravidla pro návštěvu toho místa, předpokládám, že něco jako radiační kontrola by se tam asi mělo provádět, nebo ne?
Vždycky, když opouštíme jednotlivé zóny, tak se prochází radiační kontrolou, respektive dozimetrickou kontrolou. Při přechodu z prvního pásma zpátky do třetího a potom při opouštění černobylské zóny se prochází taky takovou kontrolou, takže většinou i ti lidé zjistí, že když odchází a dozimetrické strojky se neozvou, že opravdu odchází čistí, že se jim nic nestalo.
Při likvidaci havárie umírali na následky radiace vojáci, hasiči, dobrovolníci, čtvrtina horníků, kteří hloubili pod reaktorem tunel pro tepelný výměník, zemřela. Co je tam připomíná, tedy pokud tím památníkem není to místo samotné?
Přímo před elektrárnou, když budeme stát na straně samotné archy, což je ten nový sarkofág, tak tam je povšechný památník všem, kteří se podíleli na té havárii. Pak naproti administrativní budově z druhé strany elektrárny je památník všem zaměstnancům elektrárny, kteří přišli o život. A potom ve městě Černobyl máte nádherný památník těm, kdo zachránili svět. Je věnován hlavně hasičům a ostatním lidem. Přes silnici je památník všem posádkám vrtulníků, které shazovaly do havarovaného bloku písek, olovo a kyselinu boritou.
Jak blízko se člověk dostane k sarkofágu, který uzavírá místo katastrofy?
Dostanete se poměrně velmi blízko a tím, jak je ohromný, tak vám připadá, že stojíte přímo vedle něj, i když ta vzdálenost je zhruba 200 metrů. To je nejbližší možné místo, kam se můžete u nového sarkofágu dostat.
Někteří lidé se tam vrátili a žijí tam. Setkáváte se s nimi, mluvíte s nimi? Bavíte se třeba o jejich motivaci, proč se vrátili na místo, které je jedním z nejzapomenutějších nebo možná mělo být jedním z nejzapomenutějších míst Evropy?
Ano, navštěvujeme starousedlíky, babičky, dědečky. Oni nám vypráví své příběhy a vypráví i důvod, proč se vrátili. Třeba babička, kterou já osobně považuji za svoji adoptivní babičku, mi vyprávěla, že tím, že celou rodinu odtamtud vystěhovali a náhradní bydlení dostali v různých částech Ukrajiny a rodina pohromadě už není, tak ona se vrátila do Černobylu. Dožít tam, kde se narodila a kde to považuje za svůj domov. Když nemůže být se svojí rodinou pohromadě. (…) Pak je tam i spousta jiných lidí, kteří měli různé důvody se vrátit. Povšechně platí to, že chtěli zpátky domů, tam, kde se narodili. Dožít tam, kde to mají rádi.
Jak velké téma je dnes Černobyl v ukrajinské politice? Protože o té my mluvíme docela často, ale nevzpomínám si, že kromě období různých černobylských výročí by se o tomhle tématu mluvilo, stejně tak v ruské politice.
Poslední dva roky se objevují různé nápady, co s černobylskou zónou, jak s ní naložit do budoucna. Jestli otevřít třetí pásmo, kde je město Černobyl a kde žijí lidé – právě ti samousedlíci – nebo co udělat s druhým pásmem, protože to díky zákonu Petra Porošenka, bývalého prezidenta Ukrajiny, je velkým biotopem pro zvířata.
A také jak naložit s prvním pásmem, kde už nikdo nikdy žít nebude, kde je elektrárna samotná. Vždycky přijde nějaký návrh, ten se začne prodiskutovávat, ale není nikdy dotažen do konce. Takže jak se bude dál černobylská zóna vyvíjet, to my nevíme. Záleží teď na tom, jak se usnese nový prezident Ukrajiny, pan Zelenskyj.
Viděla jste první díly seriálu Černobyl z produkce HBO? A pokud ano, jak na vás působí?
No, všichni v Černobylu o tom mluvíme, všichni se na to díváme. Zvláštní je, že lidi, o kterých vím, že se jich to týká, tento seriál nesledují. A já osobně ten seriál vnímám velmi citlivě, právě proto, že znám lidi, kterých se to týká a dokážu si představit, jakým peklem prošli. Na druhou stranu seriál je stále jenom nějakou ilustrací toho, co se stalo, a člověk by měl znát přímo názor těch samotných lidí. Seriál nám vypráví jeden příběh, byť je teda velmi pravdivý, tak příběh samotných lidí potom už vyznívá trošku jinak.
Redakčně kráceno, celý rozhovor ve videu.
