Život obyvatel Ghany je absolutně ovlivňován náboženským vyznáním. V zemi existuje tak velké množství různých církví, že je pro mnohé obtížné si mezi nimi vybrat. Aby bylo rozhodování potenciálním věřícím ulehčeno, dovedli tam místní pastorové náboženský marketing téměř k dokonalosti – od billboardů po digitální aplikace. Ovšem některým nejsou cizí ani úplatky. Už si ale možná neuvědomují, že když víra zasahuje také do politiky, může přinášet i oběti.
Současná pandemie nějakým způsobem omezuje pohyb obyvatel už téměř rok, a tak mnohým nezbývá nic jiného než na cestování alespoň vzpomínat. Při rekapitulaci letošních Vánoc jsem zavzpomínala na to, jak to těsně před dobou covidovou vypadalo v Ghaně, která po odmyšlení si dárků a dekorací působí dojmem, že nějaké mini Vánoce místní slaví snad úplně každou neděli.
Než jsem do Ghany odletěla, něco jsem o vysoké pobožnosti zdejších lidí věděla. Už jen třeba z toho důvodu, že mi na většinu problémů moje kamarádka z Ghany vždy řekla, ať se nebojím, že Bůh všechno vyřeší. To, že tam ale budou náboženské reference naprosto všudypřítomné, jsem nečekala.
Začalo to hned účtenkou ze supermarketu, na které se téměř pokaždé, někde mezi cenou a informací o reklamaci, objevilo vytištěné poděkování Ježíši Kristu. Poznámky o tom, že „Bůh je dobrý“, byly také na nejrůznějších komerčních cedulích.
Automechanikové zase možná chtějí odradit zloděje tím, že na vývěskách označujících jejich provozovnu je běžné objevit něco jako: „Tady opravujeme auta. A mimochodem – Bůh vás vidí.“ U švadleny se zase dá očekávat upozornění, že „Ježíš miluje módu“. A skoro každé druhé auto má na zadních dveřích nápis vyzývající k modlení.
Takhle to v Ghaně nevypadalo vždycky. Ještě než dorazili první Evropané do západní Afriky, provozovali místní mnoho rozličných kulturních praktik, z nichž však do dnešního dne mnoho nepřežilo. Mezi ty dochované patří třeba vúdú, akan nebo hausa animismus.
Dnes je asi sedmdesát procent Ghaňanů křesťany a v zemi je to poznat na každém kroku. Vedle sebe zde víru vyznávají katolíci, metodisté, anglikáni, luteráni, presbyteriáni, adventisté sedmého dne, baptisté, příslušníci takzvaného charismatického hnutí, letničního hnutí a další. Dále je tu asi sedmnáct procent muslimů, pět procent nevěřících a zbytek připadá na jiná vyznání.
Nejrychleji rostoucím náboženstvím je v zemi hinduismus, přestože reálný počet jeho následovníků není převratný. Toto asijské náboženství se tam poprvé dostalo spolu s osadníky ze Sindu, kteří do země přišli po rozdělení Indie v roce 1947.
Reklama na víru
Křesťanské kostely jsou v Ghaně v soukromém vlastnictví a živí je příspěvky věřících. Ti odvádí desátky – neboli desetinu svého příjmu. U svého kostela jsou platící vedeni jako členové, kterému bývají loajální. I když ne tak docela. Protože jde o peníze, jednotlivé kostely se o členy přetahují, k čemuž využívají nejmodernějších marketingových praktik.
Skoro každý čtvrtý billboard, na který v Akkře, hlavním měste Ghany, narazíte, je reklamou buď na kostel, na nějaké „modlicí centrum“, či na události typu „Ježíšova konference“ nebo „křesťanský summit“. Na plakátech je vždy zobrazen uhlazený pastor v obleku, který s úsměvem láká na svou show plnou kázání a modliteb. Při bohoslužbě probíhají proslovy nápadně se podobající motivačním TED talkům, spolu s koncertem mixu gospelové a rapové hudby.
Mše tam trvá průměrně tři hodiny, nezřídkakdy se ale protáhne až na pět. To může ve vysokých západoafrických teplotách představovat trochu potíž. Na rozdíl od českých kostelů ale mají ty ghanské zabudované větráky a je v nich dovoleno jíst i pít, takže může bohoslužbu zdravý člověk vydržet bez újmy. Kolem kostela jsou navíc stánky s občerstvením, kde lze koupit popcorn či zmrzlinu. Děti mohou být odvedeny to takzvané nedělní školy, kde se učí náboženství.
I ta nejmenší vesnice může mít dva nebo tři různé kostely. Jenom v metropoli Akkra (která je domovem pro necelé dva miliony lidí) za posledních pět let vyrostlo pět tisíc nových kostelů. O nárůstu informovala al-Džazíra, která zároveň upozorňuje, že frekventované noční mše způsobují „hlukový smog“. Tak jako si Pražané stěžují na hlasité kluby, tam si stěžují na hlasité kostely.
Farnosti mívají webové stránky, facebookové fankluby, a dokonce i vlastní aplikaci, pomocí níž mohou kostely členům posílat denní modlitby, farní oznámení či fakturu na proplacení (kterou mohou uhradit rovněž kartou on-line). Společnost Asoriba, která za aplikací stojí, byla v roce 2016 prohlášena za nejlepší africký start-up na summitu Seedstars. Její spoluzakladatel Nana Prempeh má o tom, co stojí za jejím úspěchem, jasno: „Aplikace se soustředí na základní potřeby a cíle kostelů. A tím je získat více duší.“ Kostely jsou podle něj jedněmi z nejbohatších organizací v zemi.
Některé chrámy musely po mši dokonce používat obrněné vozy, aby všechny vybrané peníze bezpečně převezly do banky. Dokud se tedy o platby nepostaral start-up Asoriba, který věřícím umožnil přispívat z pohodlí domova.
Existuje i studie (která vyšla v ekonomickém žurnálu vydávaném Oxford University Press), z níž vyšlo najevo, že lidé v Ghaně, kteří přispívají nejvíc, vnímají platby kostelu jako něco podobného pojištění. Čím víc peněz zaplatí, tím líp se o ně Bůh postará. Podle Prempeha je také normální, že si lidé pozvou pastora, aby požehnal jejich domu či se pomodlil za jejich nové auto.
Asoriba se rozšířila i za hranice Ghany. Aplikaci v roce 2017 používalo 1100 partnerských kostelů v Ghaně, Keni, Jižní Africe, Nigérii a ve Spojených státech a zaregistrováno bylo 69 tisíc věřících.
Nepokradeš?
Není proto nutno podotýkat, že pastorové bývají velice movití lidé. Například ghanský soudce a bývalý komisař pro lidská práva a správní spravedlnost Francis Emile Short přitom otevřeně mluví o tom, jak jsou kostely zkorumpované. Dle něj by měla církev od uplácení odrazovat, ne se v něm angažovat. Po pastorech proto požaduje transparentnost ohledně zdrojů jejich financí.
Korupce je obrovský problém v celé Africe a zejména pak v té západní. Jak poznamenal její další kritik, pastor Isaac Yeboah, korupce má zásadní vliv na to, jak zde společnost, vláda i veřejný sektor fungují. Podle něj by měli právě náboženští lídři, kteří jdou příkladem, kázat vodu a také ji sami pít. Těm ale mnohdy nezáleží na tom, odkud jejich peníze pochází, a příspěvky přijímají i od vysoce postavených politiků.
„Někteří náboženští lídři se kvůli penězům bojí říkat politikům a dalším prominentům, kteří za nimi chodí do kostela, pravdu. Je mi smutno, když slyším, že lidé obvinění z korupce a podobných praktik jsou ve velkých církvích, a někteří z nich ty církve dokonce vedou,“ nechal se pastor slyšet v rozhovoru.
Oficiálně je dle ústavy Ghana sekulární stát, církev a politika se zde ale ovlivňují i opačným směrem. Relativně poklidné prezidentské volby z prosince 2020 svědčí o mimořádné moci náboženství ovlivnit sociální a politické změny, jak se snaží dokázat studie akademiků z University of Ghana a Northwestern University z Illinois.
Dle nich náboženství v Ghaně funguje jako užitečný nástroj na posilování demokratických procesů. Církevní vůdci mají pozitivní vliv na prosazování pokojných voleb a propagování hodnot, jakými jsou smysl pro spravedlnost, spolupráci a odpuštění, a navíc prý pomáhají udržovat v zemi mír.
Dle zmíněné studie se političtí kandidáti během kampaně zcela otevřeně k víře hlásí a nechávají se podporovat různými církevními představiteli. Kolují také zvěsti, že někteří vyhledávají konzultace tradičních „mágů“ či šamanů, takzvaných juju mužů. Ti jim mají poskytovat duchovní podporu, a dokonce i rady, jak volby vyhrát.
V Ghaně je výkonná moc v rukou prezidenta, který je též předsedou vlády. Znovuzvolený prezident Nana Akufo-Addo je rovněž silně věřící, stejně jako většina osazenstva parlamentu. Hlásí se k anglikánské církvi a právě k Bohu vedla během inaugurace jeho první slova. Ani jeho mírumilovný proslov však nemohl přebít činy, jež se odehrály jen pár minut předtím.
Jmenování totiž předcházela potyčka mezi jeho stoupenci a odpůrci z řad poslanců, kterou musela ukončit armáda. Násilný projev byl podle agentury AFP nečekaný, protože Ghana patří mezi nejstabilnější demokracie v západní Africe. Jako vyjádření díků voličům pak prezident daroval své oblíbené anglikánské katedrále svatého Cypriána v Kumasi autobus. Při té příležitosti farníky nabádal, aby i nadále prosili o požehnání celé zemi, jež je má dovést k udržitelnému rozvoji.
Moje kamarádka z Akkry se modlí skoro pořád. Před každou jízdou autem, před veškerým jídlem, před prací i potom, co odveze syna do školy (kostel je tam i součástí areálu školy). Silnice jsou v Ghaně nebezpečné a při jedné šílené jízdě jsem dokonce přistihla při modlení sama sebe. A koneckonců během skoro měsíčního pobytu jsem nakonec nenarazila na jedinou nepříjemnost.
