Bratislava – Livie Klausová se oficiálně stala velvyslankyní na Slovensku - vůbec první Češkou v této roli od vzniku samostatného státu. Tamnímu prezidentovi Ivanu Gašparovičovi dnes odevzdala pověřovací listiny. Zatímco například slovenský premiér Robert Fico i další politici přijali rozhodnutí s nadšením, tamní tisk je k příchodu Klausové vzhledem k okolnostem jmenování i jejím profesním předpokladům spíše ostražitý, což naznačil ve vysílání ČT24 i politolog Institutu pro veřejné otázky Grigorij Mesežnikov. Bývalá česká první dáma se sice na Slovensku narodila, není ale kariérní diplomatkou a do čela ambasády v Bratislavě zamířila na návrh prezidenta Miloše Zemana; právě její jmenování bylo jablkem sváru mezi prezidentem a bývalým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem.
Žena se zdejšími kořeny a řadou kontaktů
Je to důkaz nadstandardních vztahů mezi oběma zeměmi, hovořil před několika týdny premiér Fico v okamžiku, kdy bylo jasné, že diplomatickým zástupcem Česka se v jeho zemi stane právě Klausová.
Prakticky celá politická scéna oceňuje, že přichází známá žena, která se přes dvacet let po boku svého manžela pohybovala v nejvyšších diplomatických kruzích a má tak řadu kontaktů. „Jako Slovenka a manželka velmi známého bývalého prezidenta určitě bude na Slovensku přijata s otevřenou náručí,“ dodal Fico.
S povděkem přijaly příjezd Klausové také spolky českých krajanů od metropole po Košice. Novou velvyslankyni by rády zvaly na co nejvíce akcí a případně žádaly o pomoc a podporu. Jako žena prý pro jejich potřeby bude mít pochopení. „Já si myslím, že ona lépe pochopí naše těžkosti, ale i vůbec život nás krajanů tady na Slovensku,“ zmínila předsedkyně Českého spolku v Bratislavě Hana Husenicová.
Stanovisko předních politiků nebo krajanů ale řada slovenských novinářů zrovna nesdílí. „Navržení paní Klausové vyvolalo na Slovensku určitý zájem, protože se nejedná o kariérní diplomatku. Vyšlo několik článků, které poukazovaly i na pozadí jmenování paní Klausové. Ale ve finále si myslím, že bude důležité, jak paní Klausová bude svůj úřad vykonávat,“ tvrdí Mesežnikov.
Kriticky se na příchod Klausové dívá například komentátor deníku SME Petr Morvay, který pro Český rozhlas označil Ficovo přivítání za účelové. Nejde prý podle něho o osobu Klausové, ale spíše o budování dobrých vztahů s prezidentem Zemanem. „Myslím, že paní Klausová bude velice dobrá velvyslankyně z hlediska vztahů mezi Směrem a panem Ficem a panem Zemanem a zároveň tím křídlem české sociální demokracie, které má blízko k Zemanovi,“ řekl pro ČRo Morvay.
Těžce dostupné šlépěje
Podle Mesežnikova by pro Klausovou nemuselo být snadné navázat na práci jejích předchůdců. Ti byli na Slovensku z hlediska diplomacie hodnocení jako kvalitní odborníci. Dobrou volbu při výběru českých velvyslanců na Slovensku přiznal i sociolog a bývalý diplomat Martin Bútora. „To jsou velmi zkušení diplomaté, kteří dokázali komunikovat s velmi širokým spektrem na Slovensku. Myslím si, že to tady byly uznávané osobnosti. Tak asi by se očekávalo, že se v této tradici bude pokračovat bez toho, že by vyšly na veřejnost nějaké spory. Obávám se, že to není zrovna nejšťastnější vykročení na česko-slovenském diplomatickém poli,“ podotkl Bútora v Českém rozhlase.
Dřívější velvyslanci na Slovensku:
- Filip Šedivý (1993–1996)
- Rudolf Slánský (1997–2004)
- Vladimír Galuška (2004–2009)
- Jakub Karfík (2009–2013)
Vyslání Klausové na Slovensko prosazoval prezident Miloš Zeman. Nepohodl se kvůli tomu s bývalým šéfem české diplomacie Karlem Schwarzenbergem. Zemanovu protikandidátovi v letošní přímé volbě hlavy státu vadilo, že prezident na post šéfky ambasády v Bratislavě prosazuje kandidátku, která není kariérní diplomatkou. Také se spekulovalo, že šlo o odměnu za její podporu Zemanovi během prezidentské kampaně.
Miloš Zeman, Hyde Park ČT24, 11. 6. 2013:
„Každý velvyslanec má být především ekonom, má sloužit českému exportu a českým investicím a v tomto smyslu má hájit naše národní zájmy. Když se podíváte na strukturu našich kariérních diplomatů, zjistíte, že málokdo má takové zkušenosti jako Livia Klausová… Nezapomeňte, že je výborná ekonomka, že absolvovala postgraduální studium politologie v Lucembursku, to téměř nikdo neví, a během deseti let svého fungování první dámy musela absolvovat řadu diplomatických jednání, protože první dáma není jen stafáž prezidenta.“
Deník SME:
„Je sporné, zda si paní Klausová uvědomuje, co by bylo obsahem její nové práce. Je to velmi inteligentní dáma, která ovšem už velmi dlouho reálně nepracovala a diplomacii zná jen coby host, jemuž se ostatní snaží přizpůsobit. Dosud obskakovali ji, v nové funkci by naopak měla ona obskakovat jiné.“
„Zeman si nemohl vybrat lepší příležitost pro vyřizování si účtů s politickým rivalem, pro osobní pomstu, pro demonstraci moci, pro rozšiřování svého vlivu na zahraniční politiku a pro odměnu rodině Klausových za předvolební podporu, než je boj o velvyslance na Slovensku,“ poznamenal už před několika měsíci deník SME. Debata o obsazení křesla českého velvyslance na Slovensku je podle SME také spíše projevem toho, že post šéfa ambasády v Bratislavě je pro Česko spíše druhořadou funkcí, v níž „nelze nic zkazit, kde o nic nejde a kterou lze svěřit komukoli“.
Stíhání rodinné minulosti
Veřejnou diskuzi vyvolala také zpráva Lidových novin o angažování otce Klausové ve výkonných složkách válečného slovenského státu (Více z ohlasu slovenské strany ZDE). Štefan Miština se podle slovenských a českých dokumentů měl aktivně podílet na persekuci Židů. V září 1940 vznikl Ústřední hospodářský úřad, jehož cílem bylo rychle se zmocnit židovského majetku. O deset dní později byly rozpuštěny židovské spolky a organizace s výjimkou náboženských. Pořízením soupisu jejich majetku měl být za Ústřední státní bezpečnost pověřen právě Miština. Během dvou dnů opatřil desítky seznamů zabavených věcí, písemností a cenností . Zajistil i peníze na účtech židovských organizací a v hotovosti.
Livie Klausová opakovaně tvrdila, že o kariéře svého otce toho moc neví. V knižním rozhovoru s Marcelou Pecháčkovou s názvem Smutkem neobtěžuju například prohlásila: „Jak bych si mohla pamatovat, co dělal tatínek , když jsem měla dva roky? Vím, že otec byl právník, tak snad pracoval v nějaké kanceláři, ale v jaké, fakt nevím,“ dodává. Lidovým novinám pak na Slovensko zaslala podobnou reakci. „Otec mi zemřel v roce 1955, když jsem měla patnáct let. Nikdy jsme se o ničem takovém nebavili. Nevím o tom, že by pracoval jinde než na ministerstvu ochrany práce a sociální péče. Do této chvíle jsem o ničem jiném ani neslyšela.“ Zda je možné někomu skutečně vyčítat minulost jeho rodičů či příbuzných, se ale veřejná diskuze na Slovensku nedokázala shodnout. (Podrobněji zde)
