Praha - Sport už dávno není pouze o získávání medailí. Zasloužily se o to v minulosti zejména autoritářské a totalitní režimy, které si přes sportovní úspěchy svých reprezentantů chtěly zajistit prestiž. Pokoušeli se o to nacisté, komunisté, ale například i diktátor Muammar Kaddáfí. Strategie se postupem času měnily. Nacisté se pokoušeli oslnit na zimních i letních olympijských hrách v roce 1936. Z průběhu her nechali natáčet dokument tehdejší německou přední filmařku Leni Riefenstahlovou. Dokument Triumf vůle měl ukázat úspěch nordických sportovců na hrách. Adolf Hitler se však neradoval tak, jak předpokládal. Mimo jiné díky čtyřem zlatým medailím, které získal mladý afroameričan Jesse Owens.
Vzpoura libyjských sportovců
K propagaci režimu byla nucena i libyjská fotbalová reprezentace. Ve chvíli, kdy režim tvrdě potlačoval protivládní demonstrace, došla hráčům trpělivost a přešli i s trenérem na stranu rebelů. Ve stejné chvíli ještě mluvčí libyjské vlády tvrdil, že fotbalisté hrají v době konfliktu v zahraničí, tým je kompletní a zažívá úspěšné období.
Kromě fotbalistů „dezertoval“ i tuniský olympijský vítěz ve volném stylu plavání z Pekingu v roce 2008 Usáma Mellouli. Vadilo mu, že musel před kamerami oslavovat prezidenta Ben Alího. Když na to zapomněl, po návratu mu hned začal zvonit telefon a on se musel z opomenutí zpovídat.
Historie zneužívání sportu
Jako první se o zneužití olympijských her k politické sebepropagaci pokusili nacisté v roce 1936 nejprve na zimních a posléze i letních olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu a v Berlíně. Adolf Hitler doufal v oslnivé vítězství nordických nadlidí. Plán mu nakonec příliš nevyšel, mimo jiné i díky afroameričanovi Jessovi Owensovi, který získal hned čtyři zlaté medaile v atletice. Pomstil tak symbolicky židovské sportovce, kterým byla účast na hrách zapovězena.
Dopuji, dopuješ, dopujeme
Autoritativním režimům záleželo vždy hlavně na výsledcích. A stejně tak jako v politice i ve sportu účel světil prostředky. Státy, které neměly žádný zájem na pravidlech fair play, tak nutily některé své sportovce dopovat. Nechvalně známé se v tomto stalo zejména východní Německo. Podle historika a odborníka na doping Giselhelhera Spitzera museli brát sportovci různé prášky již od počátku své kariéry. Přitom jim tvrdili, že to jsou vitamíny, a sportovci se raději na nic neptali. Nevědomky tak užívali hormony či steroidy. Bývalý východoněmecký trenér Peter Selzer tehdejší podvádění brání. Záplava medailí ze silových sportů prý měla ukázat moc východního Německa a zakrýt tak před silnějšími zeměmi ekonomické problémy země.
Řízená reprodukce v Číně
Jako z hororového sci-fi vypadá příběh zrodu nejvyššího světového basketbalisty Číňana Jao Minga. Komunistický režim se rozhodl, že spojí životy Mingových rodičů, kteří byli oba nadprůměrně vysocí basketbalisté. Režimu, který svedl jeho rodiče dohromady, nelze příliš odporovat - a tak měl Ming nalinkovanou budoucnost vlastně již před svým narozením.
Totalitní režimy počítají s úspěchem jako se samozřejmostí. Když se jejich sportovcům nedaří, po návratu domů jim to velmi často spočítají. Když na mistrovství světa ve fotbale v Jižní Africe 2010 hráli reprezentanti Severní Koreje, nepodařilo se jim postoupit ze skupiny. Po návratu domů byli údajně hráči i trenér vystaveni sankcím. Podle neověřených svědectví měli být hráči vystaveni šest hodin v jedné hale v Pchjongjangu, kde byli veřejně kritizováni a museli vysvětlovat svůj neúspěch. Spekulovalo se i o tom, že jejich trenér byl za trest poslán na stavbu.
Bojkot jako taktika
Sportovci byli často vystaveni i opačným represím, když je režim nenechal účastnit se mezinárodních utkání. Jak už jsme zmínili v úvodu, z olympijských her v Berlíně byli vyloučeni sportovci židovského původu. V ČSSR v roce 1984 zase sen o sportovním úspěchu sebral režim všem sportovcům, kteří stáli o účast na olympijských hrách v Los Angeles. Na vlastní kůži to pocítil i náš bývalý reprezentant v hodu diskem Imrich Bugár, který byl v té době podle svých slov v nejlepší formě.
Sportem proti násilí
Uběhlo deset let od olympiády v Sarajevu, když se město otřásalo pod dělostřeleckou palbou Srbů a ulicemi svištěly kulky snajprů. Olympijský výbor tehdy vyzval válčící strany k dodržování příměří po dobu konání olympiády v Lillehammeru. Kupodivu to zafungovalo a kulky utichly. Lidé si pak natolik zvykli na návrat do normálních kolejí, že už se ho nechtěli vzdát, a situace tak po zdlouhavých vyjednáváních nakonec vedla k uzavření míru mezi všemi třemi válčícími stranami.
