Syrské kurdské síly podporované Spojenými státy oznámily, že zcela obsadily největší přehradu v zemi a nedaleké město – dosud ovládané bojovníky Islámského státu (IS).
Příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), které tvoří převážně kurdští, ale i arabští ozbrojenci, už před několika dny informovali, že mají přehradu Tabka a stejnojmenné město z 90 procent pod kontrolou.
Podle Reuters jde o největší baštu IS, která padla do rukou syrských kurdských sil. Ty postupují dál směrem na mocenské centrum IS - město Rakka. Tabka leží asi 40 kilometrů západně od Rakky proti proudu řeky Eufrat.
Boj o město trvá několik týdnů – i kvůli dosavadnímu tuhému odporu milic IS včetně sebevražedných atentátníků. OSN varovala, že v případě protržení přehrady by voda mohla zaplavit rozsáhlá obydlená území a způsobit tak katastrofu.
Zástupci SDF ale připustili, že ve městě stále probíhají operace s cílem „ujistit se, že město je mimo dosah IS“.
Koalice SDF během předchozích dvou let vytlačila Islámský stát z téměř 6 tisíc kilometrů čtverečních území. Je podporována mezinárodní koalicí v čele se Spojenými státy.
Významnou složkou koalice SDF jsou i kurdské milice YPG. Právě kolem Kurdů se spustila nová slovní přestřelka mezi USA a Tureckem. To když Washington oznámil záměr poskytnout těžší arzenál právě kurdským milicím. Podle něj to boje proti IS posílí, Ankara ale krok tvrdě kritizuje s tím, že Amerika tak jen podporuje další teroristickou skupinu.
USA, jež vedou mezinárodní koalici bojující proti IS, řadí YPG ke svým spojencům. Ankara je naopak považuje za odnož Strany kurdských pracujících (PKK), která vede v Turecku boj za autonomii tamních Kurdů a je považovaná za teroristickou jak v Turecku, tak v USA.
Turecko v dubnu provedlo nálet na kurdské pozice v Sýrii a v severním Iráku. Úder byl podle Ankary zaměřen proti bojovníkům PKK, Kurdové však tvrdí, že byly zasaženy milice syrských a iráckých Kurdů. Spojené státy postup Turecka kritizovaly.
Separatistická strana PKK bojuje za autonomii Kurdů už po tři desetiletí.
Skupina s leninsko-marxistickým ideovým pozadím vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Proti turecké vládě začala útočit od roku 1984 a její hlavní cíl od té doby zůstává stále stejný: získat větší nezávislost na Ankaře. Prosazování si však vyžádalo krvavou cenu v podobě minimálně 40 tisíc obětí. Vrchol vzájemného konfliktu prozatím přišel v polovině 90. let, kdy byly zničeny stovky kurdských vesnic a preživší se rozutekli do větších měst, kde začali zakládat odbojové buňky.
Zatímco do 90. let organizace trvala na vytvoření vlastního státu, postupem času své požadavky zmírnila na vyšší autonomii v rámci tureckého státu. Její akceschopnost výrazně poznamenalo zatčení vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999, kdy byl uvězněn pro zradu.
V březnu 2013 Öcalan z vězení vyzval stoupence PKK, aby ustoupili od bojových plánů v Turecku. Tehdy došlo k částečnému příměří, které po dlouhou dobu vydrželo. Novou vlnu konfliktu spustil letošní červenec a letecké údery Turecka proti severoiráckým táborům PKK.
Krátce po Öcalanově zatčení představila PKK pětiletý plán jednostranného příměří a snažila se zlepšit svůj obraz v očích Turků. K tomu mělo posloužit i několikrát změněné jméno strany, nakonec se ale vrátila k původnímu názvu.
PKK žádá po Ankaře, aby mohla sama více promlouvat do politického dění v zemi a svobodně spravovat své území. Dlouhodobě také usiluje o propuštění svých vězněných členů. Turecko však se stranou odmítá vyjednávat a svolilo pouze k částečné amnestii.
Zhruba před 10 lety se PKK vrátila k vyhrocené kampani proti vládě a setrvala v ní až do tajné dohody z roku 2009, která umožnila příměří. Ve stejném roce však bylo ústavním soudem zakázáno do té doby hlavní politické uskupení Kurdů: Strana demokratické společnosti. Stovky kurdských aktivistů byly následně stíhány za teroristické činy. Bojové milice PKK se tak začaly více stahovat do svých enkláv v severním Iráku.
Tyto procesy dlouhodobě kritizovala Rada Evropy a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International. Poukazují přitom na velmi vágní definici terorismu v rámci tureckých zákonů a v řadě případů i na nedostatek důkazů.
