Gdaňsk - S ohledem na pozdější vývoj sovětského bloku lze datum 31. srpna 1980 označit za přelomové. Právě v tento den byla v Gdaňsku založena organizace, která zásadním způsobem ovlivnila další vývoj nejen Polska, ale i ostatních komunistických zemí východní Evropy. Nezávislé odborové hnutí, které později dostalo název Solidarita, bylo první svého druhu za železnou oponou a stalo se předobrazem a symbolem odporu vůči zvůli a nesvobodě komunistického režimu.V létě 1980 postihla Polsko jedna z periodických hospodářských krizí. Snížení životní úrovně, způsobené zejména prudkým nárůstem cen masa, vyvolalo v zemi sérii protestních akcí.
Ve druhé polovině srpna se dělnické nepokoje přenesly na pobřeží Baltu a hlavními ohnisky nespokojenosti se staly velké loděnice ve Štětíně, Gdyni a především v Gdaňsku. Nerozhodná centrální moc zvolila pod tíhou situace cestu jednání s opozicí a v posledním srpnovém dni uznala právo dělníků na nezávislé odbory.
Krátce na to, 17. září 1980, byl oficiálně schválen název Nezávislé samosprávné odbory „Solidarita“. V čele organizace stanul tehdy 36letý elektrikář z gdaňských loděnic Lech Walesa. Ten se po roce 1989, po rozpadu komunistického bloku, stal polským prezidentem.
Ač byla Solidarita původně koncipována především jako celostátní odborová centrála, její význam tento rámec silně přesáhl. Organizace, čítající podle různých zdrojů sedm až deset milionů členů, se stala spíše centrem odporu proti komunistickému režimu a vlivnou reformní politickou silou. Od začátku se mohla těšit podpoře široké veřejnosti i významných nonkonformních intelektuálů, například Jacka Kuroně či Adama Michnika.
Výjimečný stav
V listopadu 1980 bylo hnutí oficiálně zaregistrováno. Vznikla tak bezprecedentní situace: poprvé byla v sovětském bloku legalizována nezávislá politická síla, která podrobovala komunistické vedení otevřené kritice.
Hnutí s masovým členstvím budilo u představitelů vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) obavy. Ty narůstaly úměrně tomu, jak se vedle sociálních požadavků od odborářů stále silněji ozývalo volání po politických reformách.
Série dílčích opatření, která měla vliv Solidarity omezit, vyvrcholila v noci na 13. prosince 1981. Tehdy bylo pozatýkáno vedení organizace a první tajemník PSDS Wojciech Jaruzelski vyhlásil v zemi výjimečný stav.
V říjnu 1982 byla Solidarita zakázána, ve své činnosti však pokračovala i nadále. Jejímu ilegálnímu působení nedokázal zabránit ani setrvalý tlak ze strany bezpečnostních orgánů. Změna přišla na jaře 1988, kdy Polsko opět zasáhly protesty, vyvolané vysokou inflací.
Kulatý stůl a triumf Solidarity
Ve snaze zklidnit situaci navrhl tehdejší ministr vnitra Czeslaw Kiszczak uspořádat setkání se zástupci opozice. Výsledkem byla opětovná legalizace Solidarity a její přizvání k jednáním u kulatého stolu, z nichž vzešla dohoda o vypsání částečně svobodných voleb na červen 1989.
Hlasování se proměnilo v triumf Solidarity, jejíž kandidát Tadeusz Mazowiecki se stal prvním polským nekomunistickým premiérem od konce druhé světové válce.
