Jedním ze států, který vznikl po první světové válce díky rozpadu habsburské říše, bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Společný stát Jihoslovanů (odtud pozdější název Jugoslávie) vznikl přesně před sto lety, 1. prosince 1918. Národy sice spojoval stejný či podobný jazyk, ale historicky, ekonomicky, nábožensky i kulturně si byly hodně vzdálené.
Na začátku první světové války se Rakousko-Uhersko domnívalo, že boj se Srbskem bude rychlý a s jednoznačným výsledkem. Srbové se ale postavili na odpor a brzy dosáhli několika vítězství, na čas se dokonce boje přenesly na území habsburské monarchie. Úspěchy povzbudily srbskou vládu k větším ambicím.
Už v srpnu 1914 předseda vlády vyhlásil za válečný cíl Srbska vytvoření „jednoho silného jihozápadního slovanského státu“ zahrnujícího Srby, Chorvaty a Slovince. Do té doby se přitom snahy soustředily jen na připojení částí sousedních zemí, které obývali Srbové.
Plán na spojení pravoslavných Srbů s katolickými Chorvaty a Slovinci – o kterém se v deklaraci mluvilo jako o „osvobození a sjednocení všech našich nesvobodných bratrů“ – však nevznikl z nadšení, ale pragmatismu. Srbsko totiž o spojení uvažovalo především jako o rozšíření svého státu o nová území. Země měla být i nadále centralizovaná a pod srbskou nadvládou.
Čechoslovakismus jako vzor
Už v listopadu 1914 fakticky vznikl Jihoslovanský výbor, tvořený hlavně politiky z Chorvatska, Slovinska a Bosny. Věřili v rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nezávislého jihoslovanského státu. Výbor úzce spolupracoval s Tomášem Garriguem Masarykem a inspirován ideou československého národa prosazoval teorii existence jihoslovanského národa o třech větvích – chorvatské, slovinské a srbské. Na rozdíl od srbských představ to však mělo být spojení rovnoprávných celků.
I když v tu dobu Chorvaté a Slovinci ještě umírali za císaře a Srbsko stálo proti nim, začal přechod Slovanů od Habsburků na druhou stranu, který hrál v posilování teorie o jihoslovanské jednotě velkou roli. Během války se do srbského vojska nebo spojeneckých armád zapojilo na sto tisíc Srbů, Chorvatů a Slovinců z habsburské monarchie.
V roce 1918 už bylo Rakousko-Uhersko válkou zcela vyčerpané. Den po vzniku Československa, 29. října 1918, vyhlásil záhřebský sněm Dalmácii, Chorvatsko a Slavonii za nezávislý stát. Ten měl vzápětí vstoupit do nového „Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů“, bez ohledu na hranice Rakousko-Uherska. Dalším krokem pak mělo být spojení tohoto státu se Srbskem a Černou Horou.
Velmoci neuznaly nový stát, existoval jen měsíc
Nový stát ale na rozdíl od Československa nebo Polska nechtěly velmoci uznat. Státy Dohody totiž věděly o rozporech mezi představami Srbska a Jihoslovanského výboru o podobě státu a žádaly, aby se obě strany dohodly. Nastalého chaosu využila Itálie a začala obsazovat části slovinského a chorvatského území. Nový stát se tomu nebyl schopný bránit.
V zemi proto sílilo volání po rychlém spojení se Srbskem, protože jen srbská armáda měla sílu zabránit další anexi území a zastavit anarchii. Na dohodu tlačily také velmoci. K Srbsku se mezitím přiklonila Černá Hora (také v jejich případě se mluvilo o dvou částech jednoho srbského národa) a další oblasti odtržené od Uher.
Zvažované „federální“ uspořádání Srbové vytrvale odmítali. Zprávy o prohlubující se krizi a postupu italské armády do vnitrozemí nakonec přinutily záhřebskou delegaci ke kapitulaci. Přistoupila na to, že nový stát bude monarchií v čele s dynastií Karadjordjevičů, i na požadavek, že země bude jednotná a centralizovaná.
Jeden národ o třech větvích
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů tak po pouhém měsíci zanikl a 1. prosince 1918 následník trůnu Alexandr Karadjordjevič v zastoupení srbského krále Petra v Bělehradě oficiálně vyhlásil ustavení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ještě ten den vstoupila srbská vojska do Záhřebu a postupně obsadila většinu jihoslovanských oblastí, které dříve patřily rakousko-uherské monarchii.
Nový stát byl představován jako země jednoho jihoslovanského (jugoslávského) národa o třech větvích – srbské, chorvatské a slovinské. Černohorci a Makedonci byli v této době ještě pokládáni za Srby, bosenští muslimové jen za náboženskou skupinu a o ostatních národech, například o Albáncích, se nemluvilo vůbec.
Vznik společného státu pomocí fikce o jednotném národu nebyl pro nikoho vysněným cílem, byl vynucený okolnostmi. Srbové, Chorvaté a Slovinci už tehdy byli moderními národy, kvůli vnitřní i mezinárodní situaci však bylo udržení vlastní státnosti schopné pouze Srbsko. To také na spojení nejvíc získalo.
Zčásti se tím například vyřešila srbská národní otázka a staleté úsilí o osvobození a sjednocení srbského národa, který byl rozdělen mezi několik států. Výhodné to pro Srbsko bylo i politicky a ekonomicky, protože získalo nové území a trhy i přístup k surovinám.
Chorvaté a Slovinci se zase díky novému státu vymanili z rakouské, maďarské a italské nadvlády. Chorvaté sice zpočátku protestovali a vznik státu označovali za neústavní, protože ho neschválil jejich sněm, ale jen rada v Záhřebu, v dané situaci ale jiné řešení reálné nebylo. Na vlastní stát zatím pomýšlet nemohli.
Nevyřešenou otázkou zůstávalo vnitřní uspořádání nového státu. I v tom však měli výhodu Srbové, jako jediní totiž měli fungující státní instituce a bezpečnostní aparát. Srbsko mělo pocit vítěze a považovalo Chorvatsko a Slovinsko za osvobozené země, které mu mají být vděčné. Srbsko odmítalo federativní uspořádání nebo autonomii některých regionů a později prosadilo centralistickou koncepci jednotného státu se svou faktickou nadvládou.
Mocenskému monopolu však chyběla autorita. Idea jihoslovanství totiž nebyla dlouho přijímaná ani lidmi, ani politiky. Neustále se projevovalo, že se sjednocení různorodých národů a oblastí uskutečnilo shora, bylo kompromisem politiků a bylo spíše vynucené obavami z anarchie než přáním národů.
Rozpolcená země
Na mapě Evropy tak v roce 1918 vznikla nová a rozlehlá země, která však byla navzdory zdůrazňované jednotě hluboce rozpolcená. Spojila se v ní území dříve ovládaná Habsburky, Německem, Itálií, Osmanskou říší a dalšími, s odlišnou kulturou, historií, náboženstvím a ekonomickou úrovní.
Srbové tvořili třetinu obyvatel nového státu, Chorvaté více než pětinu a Slovinci necelou desetinu. Zatímco Srbové a Makedonci vyznávali pravoslaví, Chorvaté a Slovinci se hlásili ke katolické církvi a Bosňáci, Albánci a Turci k islámu. Početná byla i německá a maďarská menšina. Etnické, národnostní a náboženské hranice nijak neodpovídaly územním hranicím.
I když vláda podepsala dohodu o ochraně menšin, jejich práva zůstala jen na papíře. Například Makedonce stát označoval za „jižní Srby“ (v Bulharsku zase za „západní Bulhary“ a v Řecku za „slovanské Řeky“) a stejně jako Albánci byli násilně posrbšťováni. Muslimové zase byli prohlášeni za „Srby muslimské víry“. A Maďaři byli rovnou zbaveni občanských práv.
Některé části země byly osídleny národnostně jednotně (Slovinsko, část Chorvatska, střední Srbsko), jiné ale byly národnostně velmi promísené (Bosna a Hercegovina, Makedonie a Vojvodina). Rozdíly ve vyspělosti byly obrovské – například podle sčítání obyvatel z roku 1921 bylo ve Slovinsku negramotných jen 9 procent lidí, zatímco v Makedonii 84 procent. I proto se v prvních volbách volilo pomocí kuliček.
Přelidněný venkov sotva uživil sám sebe
Království zabíralo skoro 250 tisíc kilometrů čtverečních (zhruba jako nynější Velká Británie). Polovinu plochy ale tvořily lesy a neúrodné oblasti, na obdělávaných pozemcích se lidé tísnili a půda sotva stačila na základní obživu. Mohly za to i zaostalé postupy a technika, na jihu byl ještě běžný dřevěný pluh. Společnost ovládaly hluboce zakořeněné pověry.
V zemi žilo 12,5 milionu obyvatel. Průměrný věk dosahoval jen 45 let, vysokou úmrtnost vyvažovala vysoká porodnost. Zatímco venkov byl velmi hustě zalidněný, ve městech žilo jen 14 procent obyvatel, a to ještě převážně v malých sídlech. Pouze Bělehrad a Záhřeb měly přes sto tisíc obyvatel, významná byla také slovinská Lublaň.
V oběhu bylo jen minimum peněz. Naopak dluh státu v zahraničí byl obrovský, především Srbsko a Černá Hora se totiž zadlužily kvůli válce a výstavbě železnic. Stát také vydával enormní množství peněz na byrokracii a armádu. Ekonomika země stála na zemědělství a vývozu surovin nebo jednoduchých výrobků, jedinou vyspělejší částí monarchie bylo Slovinsko.
Skutečná jednota se nikdy nenaplnila
Napětí mezi jednotlivými částmi země se nepodařilo nikdy zcela odstranit. Vybudovat jednotný stát z různorodého království se marně pokoušel také následník a od roku 1921 panovník Alexandr. Ten v roce 1929 převzal moc a zavedl svou osobní diktaturu. Stát se pak přejmenoval na Jugoslávii.
Alexandrovy snahy o vnucení jugoslávské identity kulturně, nábožensky i národnostně rozděleným poddaným ale nevyšly. Zejména Chorvaté požadovali více práv a jejich radikální část, sdružená v organizaci Ustaša, neváhala sáhnout ani k násilí a nakonec v říjnu 1934 i k vraždě panovníka. Jugoslávie žila ještě sedm let, než se z ní po německém útoku vyčlenil loutkový fašistický chorvatský stát a o zbytek se podělily Německo, Itálie, Bulharsko a Maďarsko.
Po druhé světové válce byla Jugoslávie obnovena, ovšem už jako republika ovládaná komunisty a Josipem Brozem Titem. Ten se brzy rozešel se sovětskými představami a snažil se lavírovat mezi Východem a Západem až do své smrti v roce 1980. Napětí ale nikdy nezmizelo a v 80. letech sílily po desetiletí tlumené vášně znovu. Po pádu železné opony vyústily v krvavé války a v rozpad Jugoslávie, z níž vzniklo v letech 1991 a 1992 několik nových států.
