Česko bude dál spolupracovat na zajištění bezpečnosti a ochrany Pobaltí. Čeští vojáci se v roce 2019 zapojí třeba do letecké obrany pobaltských států. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se na tom domluvil se svým litevským kolegou Linasem Linkevičiusem, který byl také hostem pořadu Události, komentáře. V exkluzivním rozhovoru s Lukášem Dolanským mluvil i o postoji Litvy k Rusku nebo o vlivu propagandy.
Litevští politici nedávno řekli, že ruská propaganda by mohla vést až k invazi. Je ta situace opravdu tak špatná?
No, možná není tak špatná. Ale neměli bychom zapomínat, že i propaganda je dneska zbraň. Nemluvíme už jenom o konvenčních hrozbách, na které jsme byli zvyklí z dob studené války. Situace se velmi dramaticky změnila.
Význam slova bezpečnost už je mnohem širší, než býval. A hrozby se také změnily. Už mluvíme o hybridních hrozbách, asymetrických hrozbách. Je celkem jedno, jak to budete nazývat. Ale mluvíme tady i o kybernetické bezpečnosti, bezpečnosti energetické, o strategických komunikacích a tak dále.
Propaganda se stala zbraní. Takže ji musíme brát velmi vážně. Tady je klíčová odolnost a nejenom pro východní Evropu, ale i pro střední, pro západní.
Můžete mi popsat, jaká je ta každodenní rutina nebo co se skutečně děje, co zažíváte z hlediska propagandy?
Velmi jednoduše řečeno, je to vymývání mozků. Když konzumujete bloky takzvaných informací, což nejsou zprávy, ale někdy jenom obyčejné lži, které jsou vědomě šířeny, vymýváte mozky, připravujete si půdu pro nějaké budoucí akce. A tak tomu bylo, řekl bych, i na Krymu. Pokud si vzpomenete na anexi, na to takzvané referendum, na zdvořilé zelené mužíčky, kteří tam něco dělali, pak jste viděl ty výsledky.
Lidé, kteří se dívali na státem řízenou televizi, zejména starší lidé, a tohle vím od našich zdrojů, od našich diplomatů, kteří v té době na Krymu byli, říkali, že zejména starší lidé, rusky mluvící lidé, se skutečně báli. Oni byli přesvědčeni, že z Kyjeva přicházejí bandité a fašisté a jdou je zabít. A měli vlastně radost, že přicházejí ruští vojáci, kteří jim zachrání životy.
A tohle vám vysvětluje v podstatě všechno. U konvenční války dřív býval v předvečer bitvy nějaký dělostřelecký útok a pak začal plnohodnotný útok. Dnes už dělostřelectví nepotřebujete. Stačí vám vymýt mozky a připravit si půdu pro nějakou akci. To by skutečně mohl být první krok něčeho závažnějšího.
Když mluvíme o propagandě, zmínil jsem slovo invaze. Je to tak špatné, že musíme začít mluvit o invazi?
Nemusíme nutně mluvit o invazi. Ale je tady nedostatek odolnosti. Nedostatek odolnosti znamená, že se konají volby a referenda, vy nějak hlasujete a někdy nepřemýšlíte nad tím, co by se vás mělo hodně týkat. A tohle je také svým způsobem nějaké ovlivňování. Nemusí to být nutně v předvečer skutečné invaze, ale můžou to být přípravy na něco, co nějak ovlivní třeba interní vztahy v Evropě mezi evropskými zeměmi, věci jako volby a tak dále.
Mimochodem z toho nemůžeme nikoho vinit, ale je nutné vzít v potaz to, že je možné lidi ovlivňovat. Když se lidi, kteří hlasují, neřídí argumenty, ale řídí se svými emocemi, když ti, kdo by měli vést, vlastně nevedou, a místo toho vyklízejí prostor populistům a radikálům a ti pak vyhrávají volby. I to je fenomén, který znamená, že je tady nedostatek odolnosti. Mimo jiné kvůli propagandě. Takže to opravdu souvisí. A je to efekt, který je nutné vzít v potaz.
Celkem nedávno vaše země znovu zavedla brannou povinnost. Souvisí tohle s tím, co říkáte?
Souvisí to s tím, že my chceme přispívat naší vlastní obraně a bezpečnosti, protože situace v našem okolí není příliš stabilní. A upřímně řečeno, my nemáme žádný důvod pochybovat o tom, že nám NATO poskytuje nějaké zabezpečení. My jsme součástí NATO, spoléháme se na něj, ale nemůžeme si dovolit relaxovat. Musíme sami přispívat svým dílem.
Takže naše rozhodnutí podstatně posílit naše výdaje na obranu a překročit limit dvou procent během příštího roku, na tom se shodly všechny naše politické strany. A když se vrátíme k té branné povinnosti, kterou jste zmínil, to je vlastně také naše rozhodnutí, které se týká naší celostátní snahy.
Samozřejmě očekáváme, že ostatní by nám pomohli a prokázali nějakou solidaritu, ale zároveň chceme při této příležitosti vyjádřit náš vděk i České republice, která se také rozhodla poslat určitý kontingent posílené přítomnosti do Litvy v příštím roce. Když očekáváme, že ostatní něco udělají pro nás, tak sami musíme přispět svým dílem. Tohle je podle mě velmi přirozené.
Když mluvíme o těch rizicích, vy jste řekl, a to je celkem slavné, že Rusko není velmoc, ale veleproblém. Co jste tím myslel?
Ona je to velká země, je to trvalý člen Bezpečnostní rady. Bezpečnostní rada je v podstatě jediný orgán na celém světě, který má nějakou legitimitu, jakým způsobem prosazovat mezinárodní právo, a který má stát na stráži mezinárodního mírového pořádku ve světě. Ale de facto dělá něco trochu jiného, a tohle je rozhodně problém pro svět jako takový.
A nejenom kvůli tomu, co se stalo na Ukrajině. Můžeme mluvit třeba i o Sýrii, o jiných místech. To všechno je nějaký precedent. Když země, která by byla schopna nějak pozitivně přispět k řešení krizí na celém světě, místo toho podkopává mír na celém světě, tak podle mě je to problém. Není to problém jenom pro nás, ale pro všechny.
Vy říkáte problém, vy říkáte veleproblém. Je Rusko hrozbou?
Pokud nějakým způsobem podkopává tu naši situaci. Vezměme si jako příklad Ukrajinu. Je to hrozba, nebo ne? Je to hrozba jenom pro Ukrajinu, nebo i pro něco dalšího? Pravděpodobně ne. Zablokování rezolucí o Sýrii, osmkrát, je to hrozba, nebo ne? Je to hrozba jenom pro Sýrii, nebo pro celý svět? O tom tady můžeme mluvit. Podle mě tohle je něco velmi podstatného. To nemůžeme počítat jenom jako nějakou statistiku. Něco to znamená a potenciálně by to mohlo mít velmi pozitivní dopad. Ale tak tomu bohužel zatím nebylo.
Rozhodně bychom chtěli vidět nějaké partnerství v budoucnosti. Teď tady není. To musíme brát v potaz, věnovat tomu nějaké zdroje, nějaký čas. Ale nevíme, čeho vlastně chceme dosáhnout. Musíme být zcela konzistentní, musíme říkat věci jednoznačně, ne agresivně, ale tvrdě a konzistentně. To se týká všech, velkých, malých, každého, protože tohle je opravdu důležité.
Tenhle fenomén pozorujeme teď a tady a zatím to řízení krizí není příliš úspěšné. Je až příliš mnoho zmrzlých konfliktů a bude jich ještě víc. Nemůžeme zavřít oči a jen se pasivně dívat na celou situaci. Naše komfortní zóna už je pryč. Pokud si někdo myslí, že může prostě počkat, že to kolem něj nějak přejde a nějak nás to neovlivní, to zkrátka není pravda, to je velmi mylná představa. Musíme tohle brát velmi vážně, a to je vlastně jediné, co říkáme. Na základě naší historie, našich zkušeností a našeho vyhodnocení celé situace. A my jsme přesvědčeni, že tohle je skutečně pravda.
Mluvíte o globálním kontextu, to chápu. Ale když se vrátíme k pobaltským státům, chci zase navázat na svoji otázku ohledně Ruska. Je Rusko hrozbou pro Pobaltí?
Rusko dnes není partnerem. My ho nepovažujeme za nepřítele, ale určitou hrozbu pro nestabilitu, respektive z hlediska zdrojů nestability. A to je pravda, to je objektivní pravda. Dnes to tak je.
Nemůže to ale trvat věčně. Myslím si, že v budoucnosti bude něco jiného. Ale ne proto, že bychom se chtěli vrátit zpátky. Někdo si myslí, že když budeme flexibilní, tak se druhá strana začne chovat podle pravidel. Ne, musíme to říkat srozumitelně. Ne agresivně, ale tvrdě v tom, co říkáme, v tom, co děláme. A pak se situace nějak změní. Pak už Rusko nebude hrozbou, ale bude zase partnerem.
Poslední otázka. Vy osobně jste také vyjadřoval obavy ohledně Donalda Trumpa, respektive jeho politiky vůči Rusku. Co si o tom myslíte teď?
Po několika návštěvách Spojených států po volbách jsem se mohl setkat na mnoha schůzkách formálních i neformálních se zástupci jeho administrativy, s vysoce postavenými a mám z toho velmi pozitivní dojem. Velmi předvídatelný dojem. Jak jsem řekl tenkrát na otázku, jestli máme nějaké obavy, jestli se bojíme něčeho takového - řekl jsem, počkejme si a uvidíme.
A teď už skutečně vidíme, že jsou jmenováni do administrativy lidé, kteří mají celkem jasnou pozici z hlediska bezpečnosti a NATO a Ruska a Ukrajiny. Všeho, co tady můžete vyjmenovat. Chápou, co znamená mír a pořádek na celém světě. Možná je rozdíl oproti předchozí administrativě v tom, že tahle chápe, že na některé argumenty silou je nutné odpovídat zase argumentem silou, a ne nekonečnými diskusemi. Protože ono to někdy vypadá dobře.
Diplomacie je samozřejmě hezká, pokud to vede k nějakým výsledkům. Ale pokud je to jenom nějaká zástěrka pro to, nedělat nic nebo dělat něco špatně, pak to není produktivní. Takže si myslím, že tahle administrativa to pochopila.
