Paříž - Francouzský spisovatel, filozof a „objevitel“ existencialismu Jean-Paul Sartre, který zemřel 15. dubna 1980, výrazně ovlivnil ve 20. století myšlení a postoje mnoha lidí po celém světě. Za Sartrem, jenž v roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu, stojí nepřehlédnutelné dílo, ale i stejně nepřehlédnutelný a často kritizovaný politický aktivismus. Nobelovu cenu odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce.
Sartre - nejen filozof a spisovatel, ale i politický aktivista
Za svůj věhlas vděčí nejen vlně existencialismu vrcholící po druhé světové válce. Sartrova filozofie se stala mimořádně známou jak díky jeho politickému angažmá (stavěl se proti imperialismu, kolonialismu a buržoaznímu státu, po určitou dobu i na pozicích komunistických stran), tak také díky jeho úspěchům na poli divadla a literatury. Jeho pohřeb se stal národní událostí, průvodu na hřbitov Montparnasse se zúčastnilo na 50 tisíc lidí.
Filozof Bernard-Henri Lévy ve své knize Sartrovo století
napsal, že „nezná důslednějšího filozofa svobody, než byl Sartre“. Zároveň se ale tázal, jak spojit „svobodného člověka a pozdějšího partnera stalinistů“ a „filozofa, který velice brzy objevil protilátky proti totalitarismu a který se později zapomněl jimi naočkovat“.
Přerod od individualisty k zastánci kolektivních hnutí se naplno projevil během jeho desetiměsíčního pobytu v německém zajateckém táboře v letech 1940-1941. To už měl na svém kontě filozofický román Nevolnost, který vzbudil neobyčejnou pozornost. Ještě za války se proslavil existencialistickým spisem Bytí a nicota či svými hrami Mouchy a S vyloučením veřejnosti, ve které je slavná věta „Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“
Popularita Sartra vrcholila po válce, kdy přišel se svou slavnou přednáškou Existencialismus je humanismus či s třísvazkovým románem Cesty svobody. Vše, co v té době napsal, slavilo úspěchy: romány, divadelní hry, eseje. Později ale označil slovo existencialismus za „stupidní“.
Sartre: 50. léta znamenala sympatie s komunisty
Padesátá léta ale přinesla významnou změnu. Sartre začal sympatizovat s komunistickou stranou, mlčel o Stalinových táborech či o procesech v Československu. Též chválil SSSR, přičemž ještě o pár let dříve o něm Moskva prohlašovala, že je to „šakal s psacím strojem, píšící hyena“. Po známé návštěvě SSSR v roce 1954 prohlásil, že zde vládne „absolutní svoboda kritiky“ (později přiznal, že to byla účelová lež) či že „životní úroveň bude v SSSR o 30 až 40 procent vyšší než francouzská“. V roce 1956 nesouhlasil s Chruščovovým projevem, v němž byl odsouzen stalinismus, velebil Castrovu Kubu („kubánská revoluce je přímou demokracií“), Titovu Jugoslávii či Maovu Čínu.
Autor slavné autobiografie Slova odsoudil v roce 1968 invazi do Československa, o Dubčekově „socialismu s lidskou tváří“ řekl, že to byla cesta „přísně marxistická, která se lišila od buržoazního individualismu a představovala jeden ze vzorů nejvyspělejší formy socialismu“. V Československu byl v červnu 1954, poté v listopadu 1963 přednášel na Karlově univerzitě a naposledy v listopadu 1968, kdy se zúčastnil generálky své hry Mouchy.
V roce 1968 se aktivně účastnil tzv. pařížského jara, později se dočasně přimkl k maoistickému radikalismu a začátkem 70. let si vysloužil označení „duchovní patron teroristů“. Kromě kontroverzní návštěvy u vězněného německého teroristy Andrease Baadera také ospravedlňoval palestinský terorismus a glorifikoval násilí. V roce 1972 například neváhal napsat, že „revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob, než je usmrtit“. Ke konci života ale již slepý Sartre mnoho ze svého radikalismu korigoval a zřekl se sympatií k SSSR.