Moskva - Rusové si připomínají oběti stalinského teroru. Popravčí čety pozabíjely statisíce lidí, věznicemi a pracovními tábory prošly miliony. Třicátý říjen byl určen dnem vzpomínky podle události roku 1974, kdy vypukla hladovka vězňů v táboře v Mordovii. Předposlední říjnový den je v Rusku spojován s památkou obětí politických zločinů Stalinovy éry od roku 1991.
Gulag je zkratka pro Glavnoje upravlenije lagerej, tedy česky pro Hlavní správu pracovních táborů. Výrazu pro speciální oddělení tajné policie se posléze používalo pro celou síť tisíců pracovních táborů. Do povědomí se vryl titul díla snad nejznámějšího z vězňů Alexandra Solženicyna - Souostroví Gulag.
Političtí vězni dnes
Den vzpomínek na oběti politických represí si dnes v Moskvě a Petrohradě připomněli hlavně ti, kteří jako zástupci opozice cítí tlak autoritářského režimu i nadále. „Je mnoho lidí, kteří jsou námi i mezinárodním společenstvím považováni za politické vězně,“ říká Naděžda Mitjuškinová z hnutí Solidarita.
Tisíc poprav denně
Velký teror - tak je označováno období represí a perzekucí v třicátých letech v Sovětském svazu, kdy byl u moci Josif Vissarionovič Stalin. Podle odtajněných archivů bylo v letech 1937 až 38 zastřeleno přes 680 tisíc lidí, což v průměru znamená 1 000 poprav denně.
Známé jsou dnes i takzvané Moskevské procesy, předem secvičená soudní přelíčení, na jejichž základě bylo jenom v letech 1937/38 v samotné Moskvě popraveno přes 30 tisíc lidí.
Represe kulminovaly po válce obdobím gulagů. V roce 1952 se v pracovních táborech trápilo podle odhadů 13 milionů lidí. „Je nám jasné, že jsou to desítky milionů, ale je složité to přesně spočítat,“ upozorňuje Sergej Davidis ze sdružení Memorial.
Kdo má právo psát verše
Vězněm Gulagu byla i osmapadesátiletá básnířka Irina Ratušinská. Zatkli ji v září 1982 a v březnu následujícího roku, den před svými devětadvacátými narozeninami, putovala na sedm let za mříže jako státu nebezpečná osoba. Důvodem se staly její verše. Jak říká: „Pouze stát mohl určit, kdo má právo psát verše a publikovat je, a kdo právo nemá.“
Více než rok strávila na samotce, v cele chladno a příděl jídla velmi skrovný. „Jeden den nám dali jakousi polévku a další den, tomu jsme říkali hladový, dali džbánek s pitím a kousek chleba,“ vzpomíná Ratušinská.
V roce 1986 byla po nátlaku západních politiků před schůzkou amerického prezidenta Ronalda Reagana se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem propuštěna. Její autobiografie Šedá je barva naděje obletěla na konci 80. let celý svět. V překladu Ivany Ryčlové byla vydána i česky.
Na oběti gulagu se v poslední době vzpomíná stále častěji. Jména Moskvanů zastřelených v době vrcholících represí komunistického režimu v letech 1937–1938 zveřejnilo nedávno na zvláštních webových stránkách moskevské Muzeum dějin Gulagu. Instituce, která pečuje o odkaz obětí stalinského vězeňského systému Gulag, získala jména od známého ruského občanského hnutí Memorial.
„Náš projekt je pokusem publikovat jména alespoň nevelké části z těch, kdo se stali oběťmi stalinských represí,“ uvedlo v prohlášení muzeum. „Těch, kdo po obvinění z politických zločinů a ve zfalšovaných kauzách byli ve zjednodušeném řízení odsouzeni k trestu smrti zastřelením, k vězení v žalářích a pracovních táborech Gulag.“
Jména byla umístěna na tuto webovou stránku. Muzeum dějin Gulagu v Moskvě existuje od roku 2001, jeho nynější expozice vznikla s podporou moskevské radnice v roce 2004.
Krvavé dějiny SSSR z 30. až 50. let minulého století si Rusko v poslední době často připomíná. V Republice Komi na severu evropské části země se úřady rozhodly upravit na památkový komplex jeden z největších táborů systému Gulag. Podle agentury ITAR-TASS se tábor s označením Lokčimlag stane jedním z prvních podobných památníků v zemi.
