Moskva - Německá hlídka v bažinách jižně od Leningradu zajala 12. června 1942 zbloudilého sovětského generálporučíka Andreje Andrejeviče Vlasova. O čtyři roky později, pravděpodobně 2. srpna 1946 byl v moskevské Tagance spolu s jedenácti spolubojovníky popraven. Skončila tím jedna z kapitol Stalinova účtování se „zrádci“. Během té doby se nositel řádu Rudého praporu a Leninova řádu stal Hitlerovým spojencem. Generál Vlasov, velitel Ruské osvobozenecké armády (ROA), která v závěru 2. světové války bojovala po boku nacistů proti Rudé armádě, a vůdčí osobnost organizace sdružující odpůrce Stalinova režimu, vzbuzuje dodnes zájem historiků.
Někteří z nich v něm vidí skutečně jen zrádce, který si hleděl zachránit kůži, jiní vytýkají západním spojencům, že nepochopili důsledný antibolševismus vlasovovských vojsk a tvrzení jejich velitele o tom, že sovětská moc rozumí jen řeči síly a že iluze o demokratizaci Ruska je hluboce mylná. Nechybí ani hlasy o tom, že Vlasov a vlasovci předjímali reaganovský politický kurs.
Vlasov se narodil 1. září v gubernii Nižnij Novgorod. Nadaný syn se měl stát popem. V občanské válce však byl vybrán do důstojnického sboru. Zatímco Stalinova diktatura revolucionalizova agrární Rusko - často krvavě - dělal syn rolníka rychlou kariéru. Důkazem jeho loajálnosti je fakt, že přežil velké čistky v důstojnickém sboru. Rozhodnutí Stalina o jeho vyslání do Číny ve funkci vojenského poradce bylo dokonce vysokou poctou a při rozloučení s čínskými hostiteli dostal od Čankajškovy manželky zlaté hodinky.
Po návratu do vlasti udělal z proslulé 99. střelecké divize elitní jednotku. V září 1941 se postavil u Kyjeva úspěšně na odpor jednotkám wehrmachtu. Když v listopadu téhož roku němečtí vojáci pronikli až na okraj Moskvy, podařilo se nově utvořené 20. armádě pod vedením Vlasova jejich postup zastavit. Ale o půl roku později byla tato armáda jižně od Leningradu rozprášena.
V březnu 1942 ho Stalin jmenoval zástupcem velitele Volchovského frontu. Zakrátko byl pověřen velením 2. úderné armády. Útvar, úderný jen podle jména, byl tehdy vinou chybných rozkazů vrchního velení v kritické situaci. Byl obklíčen v lesích a bažinách a k jídlu zbývalo vojákům jen listí a březová kůra. Vlasov, odpovědný za armádu a operaci, kterou nepřipravoval, neplánoval a nezačal, dostal příkaz, aby útvar vyvedl z obklíčení. Rozdělil ho na tři skupiny, aby se vojáci snáze dostali z uzavřeného kruhu. Podařilo se to však pouze jedné z nich. Velitel druhé skupiny se v bezvýchodné situaci zastřelil a Vlasov s třetí skupinou padl 12. července 1942 do nacistického zajetí. V zajetí se po měsících mučivého přemýšlení, kdy uvažoval i o sebevraždě, dobral přesvědčení, že Stalin a jeho diktátorský režim jsou neštěstím Ruska.
Co tehdy změnilo Vlasovovy názory?
Byl to šok z toho, že Stalin přes jeho námitky dal příkaz k sebevražednému útoku, nebo dojem, že moskevská vláda ztratila víru už v době, kdy jednotky na frontě se ještě držely? V každém případě v září 1942 podepsal letáky, které spolubojovníky v Rudé armádě vyzývaly k přeběhnutí na druhou stranu fronty. V únoru 1943 byl jmenován „šéfem ruské exilové vlády“. Ale Hitlerovi v jeho světonázorové válce ani nenapadlo dát Vlasovovi k dispozici vojenské jednotky z vojáků, kteří podle nacistického vůdce skoro ani nebyli lidmi, a teď by dokonce měli bojovat za svobodné Rusko? Tak si generál krátil čas ve vile v berlínské čtvrti Dahlem hrou karet a pitím vodky a snil o svobodě svědomí svých krajanů v novém Rusku. Ale o prominentním Velkorusovi nechtěly slyšet ani prapory, které Himmler sestavil z Turkestánců a Ukrajinců.
Až v listopadu 1944, když už bylo dávno pozdě, dal váhavý Hitler na naléhání Himmlera svůj souhlas s vytvořením „Ruské osvobozenecké armády“. Sovětští zajatci do ní vstupovali nejčastěji proto, aby unikli nelidským podmínkám v zajateckých táborech. Mnozí předpokládali, že se jim při nejbližším nasazení podaří přejít zpět do vlasti. Část chtěla bojovat proti Stalinovi z přesvědčení. Z vězňů byly sestaveny dvě slabé divize, které po výcviku v Dabendorfu u Berlína byly špatně vyzbrojené vyslány na frontu. „Miloval jsem svoji vlast a chtěl jsem pro ni to nejlepší,“ napsal mezitím na generálplukovníka povýšený Vlasov do svého deníku.
Nacisté jim nedůvěřovali, Češi jim azyl neposkytli, nakonec skončili v rukou Rusů
Nacistické velení nasazovalo Vlasovovu ROA zejména v týlu ke strážní službě a k potlačování partyzánského hnutí. Pouze některé oddíly bojovaly před koncem války na Odře. Koncem války byla větší část Vlasovovy armády soustředěna v Čechách. O chystaném povstání v Praze informovali generála Vlasova 2. května představitelé domácích ilegálních vojenských skupin. Vlasovovy jednotky zasáhly 6. až 7. května do bojů na straně povstalců. Zpevnily obranu Prahy na jižních přístupech k městu, na linii Modřany-Podolí-Pankrác a v prostoru Hrdlořezy-Strašnice. Zasáhly v bojích na Pankráci, na Vinohradech a na Smíchově. V noci na 8. května dobyly Ruzyň a obsadily letiště, odkud startovaly německé stíhačky k útokům na Prahu. V bojích padlo asi 300 vojáků. Prozatímní československá vláda však nechtěla mít s vlasovci nic společného - Česká národní rada 7. května sice poděkovala Vlasovově armádě za pomoc, odmítla jí však poskytnout azyl. O den později zahájili příslušníci ROA ústup z Prahy a pokusili se neúspěšně o přechod do amerického zajetí - v prostoru Lnáře orgány NKVD popravily tisíce vlasovců.
Generál Vlasov se bez úspěchu pokusil získat azyl ve Švédsku a uprchnout do Španělska. Američané ho 3. července 1946 předali sovětským úřadům. Téhož měsíce byl s 11 nejvyššími veliteli své armády odsouzen vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR k smrti za „velezradu, špionáž, sabotáž a teroristickou činnost proti SSSR, kterou prováděl jako agent německé výzvědné služby. Vlasov sám věděl už dávno, co ho čeká: “Zvolil jsem si šibenici," napsal do svého deníku ještě předtím, než jeho armáda konečně dostala rozkaz k boji.
