Mnohdy absurdní a těžko pochopitelné situace prožili v minulém roce oběti či příbuzní obětí bruselských teroristických útoků. Od atentátů na bruselském letišti Zaventem a ve stanici metra Maalbeek ve středu uplyne přesně rok. Někteří lidé, kterých se útoky dotkli, si stěžují na laxní a necitlivý přístup úřadů. Před několika měsíci proto založili asociaci V-Europe, která se jim s jejich údělem snaží pomoci.
Rok po útocích v Bruselu: Oběti si stěžují na přístup státu. Založily proto vlastní asociaci
Jak připomíná spoluzakladatelka Češka Zora Vansteenkisteová, je i rok od tragédie jedním z nejdůležitějších úkolů připomínka těžkého údělu skutečných obětí široce medializované události.
„Teroristé útočí na stát. A lidé, kteří jsou ve špatný čas na špatném místě a stanou se oběťmi toho útoku, jsou vlastně padlými za stát. A stát by k nim měl přistupovat s určitým respektem – oni konkrétně představují ty hodnoty, na které se útočilo,“ řekla.
Žaloba od nemocnice i omezená pomoc od pojišťovny
Přesto některé z obětí čelí velmi složitým a pro lidi zvenčí v zásadě nepochopitelným problémům. „Lidé, se kterými jsme ve styku, se dostávají do absurdní situace, kdy je nemocnice žaluje, protože nezaplatili účty za ošetření,“ upozornila Vansteenkisteová. Belgická společnost se podle ní musí stále učit citlivému přístupu.
Na laxní přístup belgických úřadů upozornila v deníku De Standaard i poslední z obětí útoků, která je stále v nemocnici. Trenérka plavání Karen Northshieldová je po dvaceti operacích nadále odkázaná na pomoc odborníků, její léčba bude trvat roky a lékaři její stav srovnali se situací vojáků zraněných v Iráku či Afghánistánu.
Její otec Tom Northshield novinářům řekl, že belgická vláda i pojišťovna letiště Zaventem se soustředily na okamžitou, krátkodobou pomoc, která v médiích ukáže, že se něco děje. Pojišťovna podle něj nabídla omezenou kompenzaci až půl roku po útocích, navíc pouze za podmínky, že rodina podepíše dokumenty zbavující letiště odpovědnosti.
Úřadům chybí respekt
Zora Vansteenkisteová z asociace V-Europe míní, že s oběťmi útoků by se mělo zacházet s respektem. „Měla by být zachována jejich důstojnost. Neměli by se dostat do finančních problémů, které nedokáží zvládnout, jen proto, že byli ve špatnou dobu na špatném místě. To se tady bohužel neděje,“ varovala.
Sestra jejího manžela Fabienne zahynula při druhém z výbuchů na letišti Zaventem. „My jsme museli až do pátku čekat, abychom se dozvěděli, co se s ní stalo,“ vzpomíná. A když se v pátek úřady ozvaly, rovnou pozvaly rodinu k identifikaci oběti v přesvědčení, že o její smrti už byli příbuzní informováni. „Ta situace byla absurdní, když se na to podíváte z nějakého odstupu. A když to vyprávíte lidem, kteří to nezažili, myslí si, že jste se zbláznil,“ poznamenala.
I proto je podle ní důležité, že asociace, kterou pomohla založit, umožňuje lidem s podobnými prožitky, aby společně diskutovali třeba o praktických postupech při komunikaci s úřady. Prožitek tragédie podle ní do určité míry oběti vyčlení ze společnosti.
Podobné organizace fungují ve Francii a Španělsku
Na první schůzku letos v lednu přišly asi čtyři desítky lidí, nyní asociace sdružuje kolem 150 obětí a jejich příbuzných či pozůstalých. Pro vznik V-Europe našla skupina pozůstalých a obětí podle Vansteenkisteové inspiraci v sousední Francii, kde podobná organizace asistuje například lidem spojeným s útokem v pařížském klubu Bataclan, nebo ve Španělsku.
Od vzniku asociace její zástupci jednali například s eurokomisařem pro bezpečnost Julianem Kingem či pomohli zorganizovat stále pokračující sérii slyšení obětí před vyšetřovací komisí belgického parlamentu.
„Musím říci, že v posledních měsících jsme dosáhli toho, že náš hlas je nějak slyšet a vláda a úřady se snaží pracovat na nějakém řešení. Samozřejmě, že rok po události zůstává v lidech ještě spousta hořkosti z toho, že byli někde zapomenuti a dostávají se do problémů, které jim komplikují život. Ale musím říci, že teď už tady ta ochota pomoci je,“ myslí si.
Nadcházející výročí útoků označuje za „delikátní“ a upozorňuje, že část vzpomínkových akcí byla zorganizována zcela bez toho, aby se někdo zeptal těch, kterých se výročí dotklo nejvíce. „Je to velice zmedializované a v téhle atmosféře je pro lidi těžké najít potřebný klidný moment,“ uzavřela Vansteenkisteová.
