„Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!“ – tak končí prohlášení, které napsal Vladimir Lenin v rozhodující den akce, kterou sovětská historiografie nazývala Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Přestože tehdejší události, od nichž uplynulo přesně 100 let, měly dopad na životy milionů lidí a změnily dějiny 20. století, svému oficiálnímu grandióznímu označení příliš neodpovídají. Šlo spíše o nenápadný listopadový puč, který připravila v rámci Ruska nepočetná skupina, jejíž tehdejší hesla nebyla výhradně socialistická.
Skutečnou revoluci zažilo Rusko už v únoru 1917 (podle v Rusku tehdy používaného juliánského kalendáře), respektive v březnu téhož roku (podle současného gregoriánského kalendáře). Tehdy šlo o spontánní povstání lidových vrstev proti katastrofální ekonomické situaci ve válčící zemi, které přerostlo v politickou revoluci. Výsledkem byla abdikace Mikuláše II. a konec carského režimu.
Následovalo vytvoření Prozatímního výboru Státní dumy, do něhož byli jmenováni zástupci opozičního Progresivního bloku (jeho členy nebyla ultrapravice a socialisté – viz box). Z něj poté vzešla i převážně liberální Prozatímní vláda, která měla zemi vést až do listopadových voleb do Ústavodárného shromáždění.
Přestože vláda, v jejímž čele stanul nejprve kadet Georgij Lvov a od července pak trudovik Alexandr Kerenskij, měla bezprostředně po revoluci podporu obyvatel, její pozici postupně oslabovala řada faktorů.
Vládě konkurovaly sověty
Tím nejdůležitějším byla skutečnost, že vláda nebyla jediným mocenským centrem v zemi. Vedle ní totiž začaly po celém Rusku vznikat sověty, tedy rady, do kterých své zástupce volili dělníci, vojáci a rolníci. K vytváření rad vyzývali sociální demokraté, především menševici. Nejdůležitější petrohradský sovět (Sovět) odmítl podíl na vládě, osoboval si ale právo vydávat vlastní, na vládě nezávislá nařízení. Hned v březnu vydal důležitý Příkaz č. 1, kterým v podstatě převedl armádu pod kontrolu v ní zřízených vojenských výborů.
V sovětech, které samy sebe považovaly za výraz „revoluční demokracie“, měli zpočátku převahu umírnění eseři a menševici, což potvrdil i první sjezd sovětů v červnu. Bolševici disponovali mezi socialisty jen třetinou hlasů. Situace se změnila v říjnu, kdy dělnickou část petrohradského i moskevského sovětu ovládli bolševici a do čela toho petrohradského se dostal Lev Trockij.
Trockij, kterého Lenin pověřil organizací puče, vytvořil paralelní organizaci sovětů sestávající z rad s bolševickou většinou. Na základě tohoto klíče se mu také podařilo uspořádat druhý sjezd sovětů, s čímž ostatní socialisté sice napřed nesouhlasili, pak se ale podřídili. Tento druhý sjezd pak v listopadu bolševický převrat legalizoval.
„Revoluční válka proti německému militarismu“
Vláda se rozcházela se Sovětem v názoru na to, jestli pokračovat v „revoluční válce proti německému militarismu“, jak ji nazval Kerenskij. Ruští vojáci se vzdávali dvanáctkrát až patnáctkrát častěji než příslušníci jiných armád, kabinet ale hodlal dodržet závazky vůči spojencům a získat jimi slíbené úžiny Bospor a Dardanely. Západ navíc podporu vlády podmínil právě úspěchy Ruska ve válce. Sovět chtěl namísto toho jen „obrannou válku“ a „demokratický mír“ bez anexí.
Výsledkem byla dubnová krize, která vedla k demonstracím, jež se bolševici pokusili poprvé využít k získání moci, nepokoje ale byly vyřešeny mírovou cestou. Ministři zahraničí a vojenství se poroučeli a vznikla koaliční vláda liberálů s umírněnými socialisty.
„Už čtyři měsíce je revoluce, a nic se neděje“
Kromě nepopulární války podkopávala pozici vlády i odložená pozemková reforma. „Už čtyři měsíce je revoluce, a nic se neděje“, říkali si rolníci na venkově. Vláda chtěla s reformou počkat až do zvolení Ústavodárného shromáždění, na venkově však zatím pokračovalo ilegální zabírání půdy.
Těchto nálad využil Lenin ve svých „dubnových tezích“, radikálním programu, který zformoval po svém návratu ze švýcarského exilu. Sliboval v nich nejen přerozdělení půdy rolníkům, čímž si v převážně agrární zemi naklonil početnou vrstvu obyvatelstva, ale také ukončení války.
Bolševici se pasovali do role jediné alternativy vůči vládě. Umožňovalo jim to tvrdošíjné odmítání míst v kabinetu, ale také schopnost naslibovat cokoliv včetně podpory rolníků (kterým Lenin ve skutečnosti nevěřil) nebo předání továren dělníkům (což neměli v úmyslu). Pomáhala jim i výrazná finanční pomoc z Německa, která jim umožnila vydávat desítky deníků a platit stovky agitátorů.
Zatímco v dubnu měli bolševici deset tisíc členů, v říjnu už to bylo 350 tisíc. Pořád to ale nestačilo na nejpočetnější esery, kteří měli na podzim 700 tisíc členů. Díky svému poměrně malému počtu se také bolševici jednoduše organizovali. K rychlému jednání je poháněl Lenin, který skeptiky ujišťoval, že „bolševici nastolí vládu, kterou nesvrhne nikdo“.
„Naštěstí naši nepřátelé postrádali dostatečné logické myšlení a rozhodnost“
Nástup k moci bolševikům ulehčily chyby, kterých se dopustily vláda i Sovět. Ukázal to další pokus o puč v polovině července. Bolševici chtěli využít povstání petrohradského kulometného pluku, který měl být navzdory dohodě s vládou poslán na frontu. Přidali se proto k demonstraci před sídlem Sovětu, který chtěli donutit k převzetí moci a pak ho sami ovládnout.
Vláda ale pustila ven informace o německé podpoře bolševiků, čímž aktivizovala vojáky a ti povstalce rozehnali. Kabinet sice provedl vůči bolševikům razii a mnoho jich zatkl (Lenin uprchl do Finska), trestní řízení s nimi ale nezahájil. Proti byl Sovět. Tamní socialisté se báli, že to bude záminka k likvidaci všech socialistických stran. „Naštěstí naši nepřátelé postrádali dostatečné logické myšlení a rozhodnost“, komentoval to později Trockij.
Následkem pokusu o puč podal Lvov demisi a novou vládu sestavil Kerenskij, který ale také nebezpečí ze strany bolševiků podcenil. Sám očekával útok spíš zprava. Proto také došlo k fatálnímu nedorozumění mezi ním a vrchním armádním velitelem Lavrem Kornilovem, kterého neprávem obvinil z pokusu o puč. Odstavení oblíbeného generála ale Kerenského stála podporu armády, která vládě v rozhodujících listopadových dnech nepřišla na pomoc.
Dobytí Zimního paláce se zvrhlo v komedii, Aurora ale nakonec vystřelila
Novou Kerenského vládu navíc Sovět neschválil. Koncem října naopak povolil (s Kerenského souhlasem) vznik vojenského revolučního výboru (VRV), který měl bránit město nejen před Němci, ale i proti „kontrarevolučním silám“.
To byl jeden z hlavních triumfů bolševiků během následujícího převratu: výbor se musel spoléhat na bolševickou vojenskou organizaci, rudou gardu, a puč tak mohl být proveden jménem Sovětu a pod jeho záštitou. Samotný převrat pak proběhl celkem v klidu.
Za jeho počátek lze považovat 4. listopad, kdy si bolševiky ovládaný VRV vyžádal jménem Sovětu velení nad petrohradskou posádkou. Následující den ovládl posádku včetně Petropavlovské pevnosti, zatímco Kerenskij vydal zatykač na členy VRV a přikázal zastavit bolševický tisk.
6. listopadu se vláda pokusila zabezpečit své sídlo v Zimním paláci třemi tisícovkami vojáků, zatímco všechny ostatní klíčové budovy a úřady ve městě v noci ovládli bolševici. Vedle nádraží, mostů, bank nebo pošt obsadili i vojenské velitelství, kam podle jednoho svědka prostě „vstoupili a posadili se, zatímco ti, co tam do té doby seděli, vstali a odešli“.
7. listopadu odpoledne oznámil Trockij Sovětu, že Prozatímní vláda padla. Nebyla to ale ještě pravda. Operace Zimní palác se totiž mezitím zvrtla v komedii, kvůli které byla odložena napřed na třetí hodinu odpoledne, pak na šestou a pak už se VRV přestal o časový limit zajímat, cituje svědecké výpovědi historik Orlando Figes.
Těžká děla, která měla z Petropavlovské pevnosti útočit na Zimní palác, se totiž ukázala být zrezivělými muzejními kousky a do jejich náhradníků zase nepasovaly žádné granáty. V pevnosti se navíc nenacházela žádná červená lucerna, která měla dát signál k výstřelu křižníku Aurora. Bolševický komisař pevnosti, který šel nějakou najít, zapadl cestou do bažiny, a když konečně lampu přinesl, nešlo ji připevnit na stožár. Účastníci útoku tak lucernu, která podle některých svědků nebyla ani červená, nikdy nespatřili.
Odklad očekávaného útoku demoralizoval i obránce paláce, kteří se nejen kvůli strachu z přesily, o které mluvila bolševická propaganda, ale i z hladu rozešli do okolních hospod. Večer jich na místě zbyly asi tři stovky. Výklady toho, jaký signál z pevnosti nakonec vyšel a co a jestli vůbec Aurora nakonec vypálila, se různí. V 21:40 ale podle většiny výkladů skutečně vyšel z křižníku výstřel, byť byl dost možná slepý.
Útočníci už nenarazili na téměř žádný odpor, vyplenili vinné sklepy paláce a v noci zatkli většinu vlády. Kerenskij uprchl. Z přibližně třiceti střel z Petropavlovské pevnosti jich většina skončila v Něvě a palác jich zasáhlo jen několik, které nenapáchaly výraznou škodu.
V 22:40 konečně začal taktéž odkládaný druhý sjezd sovětů, který pod dohledem bolševiků schválil převzetí moci. Následující den vydal Dekret o půdě, Dekret o míru, který předznamenal uzavření separátního míru s Německem, nastolil cenzuru a jmenoval novou vládu, Radu lidových komisařů, tvořenou jen bolševiky. Převrat byl u konce.
Mýtus o deseti dnech, které otřásly světem
„Zazněly rozkazy a v husté tmě jsme rozeznali temnou hmotu postupující vpřed, tiše, až na šoupání nohou a kovové nárazy zbraní. Přidali jsme se k prvním řadám. Jako černá řeka jsme zaplnili celou ulici a beze zpěvu a provolávání jsme se hrnuli Rudou bránou,“ popisuje pochod bolševiků na Zimní palác ve své knižní reportáži americký novinář a komunistický aktivista John Reed.
Právě jeho kniha Deset dnů, které otřásly světem se stala předlohou pro stejnojmenný propagandistický film režiséra Sergeje Ejženštejna z roku 1927 (v SSSR se uváděl pod názvem Říjen). Protože z převratu neexistují téměř žádné dokumentární záběry, využili Sověti příležitost interpretovat tehdejší události po svém.
Film popisuje převrat jako živelnou událost a krvavý boj tisíců lidí, což sice neodpovídá realitě, ale kvůli své působivosti získal legitimitu dokumentárních záběrů. Známý záběr útočníků řítících se na Zimní palác bývá dodnes mylně považován za autentické zobrazení událostí z listopadu 1917. Filmový teoretik Richard Taylor proto snímek považuje za „nejúčinnější propagandistický film, který byl kdy natočen“.
Ve skutečnosti si většina obyvatel Petrohradu ani nevšimla, že se něco děje. Sám Reed přiznává, že 8. listopadu ráno „byl všude na první pohled klid. Statisíce lidí šly v rozumnou dobu spát, vstaly časně ráno a šly do práce. V Petrohradě jezdily tramvaje, obchody a restaurace měly otevřeno, v divadlech se hrálo, plakáty oznamovaly výstavu obrazů…“
Propagandistickému ztvárnění neodpovídá ani počet účastníků revoluce. Sovětská literatura uvádí, že pod velením bolševiků stálo 250 tisíc vojáků a námořníků a asi 25 tisíc rudých gardistů. Ve skutečnosti ale počet všech bojujících nepřesáhl deset tisíc lidí. Na straně útočníků padlo pět námořníků a jeden voják, obránci neměli žádné mrtvé.
Přestože bolševici sestavili po převratu vládu složenou jen ze svých vlastních zástupců, neodpovídalo to podpoře, kterou v reálu mezi obyvateli měli. Ukázaly to volby do Ústavodárného shromáždění, které proběhly v listopadu a prosinci.
S převahou zvítězili eseři (39,5 %), kteří získali nadpoloviční většinu křesel. Bolševici skončili druzí (22,5 %), následovaní kadety (4,5 %) a menševiky (3,2 %). Když ale eseři hodlali sestavit koaliční vládu ze všech socialistických stran, bolševici první lednové zasedání shromáždění pomocí rudých gard rozehnali a vyhlásili Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Shromáždění se už nikdy nesešlo a bolševici zahájili budování diktatury.
Totalitární experiment
Sověti sice prezentovali události z listopadu 1917 jako „socialistickou revoluci“. Hesla, kterými si získávali příznivce, však nebyla výhradně socialistická, ale reagovala také na náladu společnosti a na nedostatky, které zbyly z doby carského režimu.
Filozof Nikolaj Berďajev v roce 1937 napsal, že kromě společenských nálad či slabosti vlády využili bolševici také religiozity a dogmatismu, typického pro ruské myšlení, a vedle toho pracovali i s nedůvěrou lidu k inteligenci nebo s ruským kolektivismem, který měl podle Berďajeva náboženské kořeny.
Režim, který byl po převratu ustaven, pak vycházel z Leninem upraveného marxismu. Leninova verze tvrdila, že Rusko může dosáhnout socialismu a poté komunismu, aniž by prošlo fází kapitalismu. Mělo se tak dostat rovnou do přechodné fáze „diktatury proletariátu“, jehož zájmy zastupovala podle bolševiků strana, od března 1918 přejmenovaná na komunistickou.
V Rusku tak byl ustaven centralistický systém spočívající v diktatuře jedné strany, pro který se později vžil termín totalitarismus. „Revoluce stvořila totalitní komunistickou říši a v této říši pohasl revoluční duch, vymizelo svobodné hledání,“ dodal Berďajev.
Po podepsání Brestlitevského míru v březnu 1918 bolševici znárodnili půdu a velké podniky, v bankách omezili soukromé aktivity a pomocí „rudého teroru“ se začali vypořádávat s opozicí. V červenci 1918 nechali popravit cara Mikuláše II. a celou jeho rodinu a svoji moc stvrdili vítězstvím v občanské válce v listopadu 1920.
V roce 1922 byl ustaven Sovětský svaz, a když v roce 1924 zemřel Lenin, rozhořel se o vedení strany boj. O tři roky později Stalin nad protivníky zvítězil a začala jedna z nejtragičtějších epoch v dějinách země, která za sebou nechala miliony mrtvých.
