Dvaačtyřicet let žili obyvatelé Československa pod bedlivým dohledem rudé Moskvy, a když Moskva slavila, slavit museli také. Do českých kalendářů se tak pro 7. listopad vepsalo výročí „Velké říjnové socialistické revoluce“ – mocenského převratu, který v Rusku před sto lety přivedl bolševiky k moci. Z tuzemských oslav VŘSR zůstává především nostalgická vzpomínka na lampionové průvody. Po nich ale následoval měsíc ideologické masáže východní kulturou.
Rozsviťte lampiony. Jak se v Československu slavila VŘSR
Ten rok začaly oslavy s jednodenním předstihem. V listopadové Praze dosahovaly teploty sotva deseti stupňů, když u pomníku Vladimíra Iljiče Lenina na dejvickém Vítězném náměstí zazněl tklivý Pochod padlých revolucionářů a hrálo se i na Olšanech, kde se nad hroby rudoarmějců ozvala Internacionála.
Vrcholem metropolitních oslav Velké říjnové socialistické revoluce bylo 6. listopadu slavnostní shromáždění v Kongresovém centru (tehdy ještě Paláci kultury), kterého se zúčastnili i vrcholní představitelé komunistické nomenklatury: šéf strany Milouš Jakeš, prezident Gustáv Husák a premiér Ladislav Adamec.
Zmínění politici také tentýž den poslali hlavě sovětských komunistů Michailu Gorbačovovi blahopřejný telegram, který až na výjimky nevybočoval z dobových floskulí: „Vítězství Velké říjnové socialistické revoluce a vytvoření prvního socialistického státu zahájilo novou epochu revolučního přetváření světa.“
Oslavy pokračovaly i následující den. Na první straně Rudého práva se objevil titulek „Myšlenky stále živé“ s fotografií křižníku Aurora, jejíž výstřel v roce 1917 zahájil rudý útok na Zimní palác. Slavnostní delegace kladly květiny u pomníků v Brně i Bratislavě a v Kutné Hoře se otevřela výstava známek s Leninovými podobenkami.
Dva dny na to padla berlínská zeď. A po dalších devíti dnech i komunistický režim v Československu. Dvaasedmdesáté výročí VŘSR bylo tím posledním, které republika s podobnou okázalostí slavila.
Poštovní známka vydaná k sedmdesátému výročí VŘSR
Pod patronátem „rudého dědka“
Mezi lidmi se tomu říkalo „měsíc zostřeného přátelství“. Samotný 7. listopad se v kalendářích připomínal jako významný den, oslavy ruské říjnové revoluce ale sloužily i jako vhodná příležitost pro zahájení Měsíce československo-sovětského přátelství, během nějž se ještě intenzivněji než po zbytek roku zdůrazňoval význam Sovětského svazu pro socialistické Československo – samozřejmě výlučně v pozitivním duchu.
Hlavní patronát nad oslavami držel Svaz československo-sovětského přátelství, ideologicky krajně zatížená organizace, která vznikla jen několik dní před únorovým převratem v roce 1948. Jejím prvním předsedou se stal tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý posměšně přezdívaný jako „rudý dědek“.
Vazby mezi Prahou a Moskvou se sice svaz snažil utužovat celoročně (stál za kulturní výměnou, výukou ruštiny a podílel se i na každoročních květnových oslavách osvobození Československa Rudou armádou). Listopadové dny pro něj však představovaly vrchol sezony – a k jejich organizaci musel přibírat i národní výbory a státní podniky.
Pod dohledem Nejedlého, o kterém polský reportér Mariusz Szczygiel píše jako o „teoretikovi všeho“, se také v tmářských padesátých letech připomínaly československé vazby na Kreml nejpompézněji a nejhalasněji. Země měla ještě čerstvou zkušenost s osvobozením a její extatickou budovatelskou radost nehatila ani masivní perzekuce.
GALERIE
Oslavy Říjnové revoluce. 7. listopadu 1945. Závod Škoda na Smíchově.
U oslav, třebaže za normalizace unavenějších, komunistické zřízení setrvalo po celou dobu své existence. Ty vůbec poslední zaštítilo heslem „V duchu odkazu Velkého října v pevném spojenectví se SSSR za přestavbu a demokratizaci společnosti.“ Sami občané v tu dobu ale už dávno zkratku VŘSR posměšně překládali jako „Všechny řízky snědli Rusi.“
Lampiony a křižníky
V rámci příprav na oslavy říjnové revoluce každoročně zasedal ústřední i regionální výbor komunistické strany, aby schválil oficiální hesla pro tuzemské uctění sovětské přízně. Provolání „VŘSR – počátek nové éry lidstva!“ nebo „Ať žije, dále se rozvíjí a upevňuje světová socialistická soustava!“ se v následujících dnech objevila na nástěnkách ve školách a podnicích i ve výkladních skříních obchodů a sloužila také jako naoktrojovaná inspirace pro rudé transparenty, které se 7. listopadu pnuly nad manifestačními shromážděními.
Setkání, která měla demonstrovat sounáležitost Čechů a Slováků se Sovětským svazem a jeho ideologií, se přitom zdaleka netýkala jen velkých měst a nezůstávalo pouze u nich. Součástí oslav VŘSR bylo i uctění Sovětského svazu jako takového, a proto je doprovázelo kladení věnců na hroby rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa v roce 1944 a 1945, nebo podepisování prosovětských deklarací. To vše doplňovaly kulturní večery a projevy komunistických funkcionářů.
Za nejvýraznější symbol socialistického 7. listopadu dnes ovšem zřejmě platí školácké výkresy křižníku Aurora a především dětské lampionové průvody, o nichž Rudé právo psávalo i jako o „rozzářené řece“. Dětské pochody s lampiony přitom nebyly prvenstvím tuzemského komunistického režimu.
Jak před časem pro server Aktuálně uvedl Marek Junek z Národního muzea, ve větší míře se objevily už za první republiky; při desátém výročí vzniku Československa doplňoval lampiónový průvod oslavu spojenou s bohoslužbou a rozzářené papírové lucerny tuzemskými městy pluly i při narozeninách Tomáše Garrigue Masaryka.
GALERIE
Dobové zpravodajství: Oslavy VŘSR v komunistickém Československu
Tečka smlouvou
Intenzivní přítomnost Sovětského svazu ve veřejném prostoru setrvala i v následujících dnech. Československá kina nabízela přehlídky sovětské kinematografie, široké spektrum tuzemských levicových umělců, kteří svou příchylnost k Moskvě hlásali mnohdy už za první republiky (Vítězslav Nezval, Marie Pujmanová), umožňovalo pořádat literární a recitační večery, symfonické orchestry pro výroční koncerty vybíraly ruský a sovětský repertoár.
Měsíc „zostřeného přátelství“ byl i příležitostí pro uspořádání besed s účastníky zájezdů do Sovětského svazu, školní soutěže ve znalosti ruštiny a sovětských reálií a konala se také žákovská klání v recitaci ruské poezie a zpěvu ruských písní, z nichž je dosud zřejmě nejznámější „Puškinův památník“. Mimochodem – do Česka se před čtyřmi lety vrátil, když ho v rámci šíření a popularizace ruské kultury uspořádalo Ruské centrum při Západočeské univerzitě v Plzni.
Československo-sovětský kulturní maraton pak vyvrcholil druhou vlnou manifestací a komunistických plenárních zasedání 12. prosince. Nešlo o náhodně zvolené datum, protože právě v tento den v roce 1943 uzavřel československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger s hlavou sovětské diplomacie Vjačeslavem Molotovem Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.
Podpis ujednání, na které dohlížel prezident Edvard Beneš i sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin, měl rozbité republice zajistit oporu silného diplomatického hráče. Jak se ale ukázalo v následujících letech (a jak dokládal i diktovaný průběh oslav VŘSR), ve skutečnosti válečná smlouva představovala první krok Prahy do pevného sevření Moskvou.
