Michelle Howardová je historicky první admirálkou, která velí americkému námořnictvu v Evropě. Jejím vzorem byla od dětství afroamerická představitelka Uhury ze seriálu Star Trek. Vzorem je teď pro mnoho lidí i ona sama. V exkluzivním rozhovoru Lukáše Dolanského mluvila například o tom, jak vnímá změnu velitele ozbrojených sil v osobě Donalda Trumpa, nebo zda se podle ní změní postoj NATO vůči Evropě.
Do roku 1967 nemohly být v americké armádě žádné admirálky, je to tak?
Ano, po druhé světové válce jsme měli strop na procento žen v armádě. Byla to dvě procenta a neměli jsme žádné admirálky a generálky. To se změnilo v roce 1967.
Je pro ženy těžké uspět v armádě?
Ne, teď už je to jiné. Ale ten rok 1967 sehrál menší roli než léta 1993 a 1994, kdy jsme zrušili legislativu, která zakazovala ženám být velitelkami lodí a letadel.
Hovoříte o možnostech, ale jaká je realita?
Myslím si, že dnes není těžké pro někoho být v armádě kvůli pohlaví nebo jakýmkoli jiným věcem. Ty těžkosti jsou pro všechny stejné. Když jste rodič, musíte opustit svoje děti a všichni musíme čelit tomu, že můžeme přijít o život, ale je tady i spousta duševních výhod, protože sloužíme ideálu, sloužíme ústavě a svobodě, sloužíme týmu a sloužíme obraně vlasti.
Jak vás napadlo dostat se do armády? Ve svých přednáškách hovoříte o Uhuře. Je to váš vzor?
Ano, to je pravda. Moje matka zbožňovala sci-fi, takže když začali dávat Star Trek v televizi, byl to jeden z mála seriálů, na který jsme se jako děti mohly dívat dlouho do noci a Uhura byla moje hrdinka. Byla jediná v televizi, která vypadala jako já, dělala něco jiného než jiné afroamerické postavy, většina těch žen tehdy byly služebné nebo zdravotní sestry.
A k té herečce, jmenuje se Nichelle Nicholsse, se váže i hezký příběh z jejího skutečného života. Po prvním roce chtěla opustit seriál. Ale setkala se s Martinem Lutherem Kingem, který ji přesvědčil, aby u seriálu zůstala. Ukázalo se, že byl fanouškem Star Treku a vlastně celá jeho rodina byla fanoušky. Tahle herečka v té době byla jediná afroamerická herečka v televizi, se kterou se zacházelo jako s rovnou a ty možnosti, které představovala, byly důležitější než jakékoli role na Broadwayi.
Takže byla váš vzor?
Mými vzory byli mí rodiče, ale ona k nim určitě patřila. Také byla mým vzorem. Inspirovala mě a díky tomu jsem si myslela, že můžu být něčím větším, než služebnou nebo zdravotní sestrou.
Jste teď sama vzorem?
Ano, ano. Ze způsobu, jakým na mě lidé reagují, to cítím. Dostávám spoustu dopisů a e-mailů od lidí z celého světa. Když zjistí, kdo jsem, tak si začnou myslet, že v jejich vlastní organizaci či zemi je vše možné.
V roce 2009 jste bojovala s piráty v Somálsku a v souvislosti s tím jste řekla, že rozmanité týmy produkují lepší nápady. Jaká byla vaše konkrétní zkušenost?
To není jenom moje myšlenka. Na toto téma se provedlo mnoho studií. Doktor Linus Pauling říkal, že nejde o to mít nějaké dobré nápady, je důležité mít tým, který produkuje spoustu dobrých nápadů a vy si z nich jenom vyberete ten úplně nejlepší.
Máte příklad?
Pokud jde o záchranu kapitána Phillipse z lodi Maersk Alabama, tam byla taková situace, kdy se záchranný člun s kapitánem a s piráty blížil na pobřeží a my jsme neměli moc času na to, abychom ho zastavili. Věděli jsme, že kdyby se člun dostal až k pobřeží, tak by bylo velmi těžké kapitána potom zachránit. Museli jsme najít způsob jak zastavit ten člun, ale nechtěli jsme, aby se piráti cítili pod velkým tlakem.
Já jsem vytvořila mnoho týmů a záměrně jsem je složila z různých lidí. Byli tam lidi z námořnictva, bývalý agent FBI, somálský tlumočník, který nebyl voják, měli jsme tam meteoroložku, do toho týmu jsem dala i svého právníka, protože prostě přemýšlí jiným způsobem a týmu jsem zadala úkol najít způsob, jak zastavit ten člun, abychom mohli s piráty začít vyjednávat.
A oni přišli na to, že využijí sílu vody. A když jsme s tím nápadem přišli, tak nám ho schválili, řekli nám: „No, proč ne, zkusíme to.“ Protože nikdo jiný neměl nějaký lepší nápad, jak je zastavit.
A tak jsme uprostřed noci využili torpédoborec, který ten člun velmi rychle předjel, nebyl příliš blízko a rychle se otočil a vytvořil velkou vlnu, která zatlačila ten člun zpět. A tento pohyb stačil k tomu, aby se piráti zastavili, protože byla černočerná tma a úplně nevěděli, co se děje. Vypli motor a přestali se přibližovat k pobřeží. Takže jsme uspěli a začali jsme vyjednávat.
Při návštěvě Česka jste hovořila s jednou českou vojačkou. O čem?
Většinu lidí zajímají překážky, které jsem v životě musela překonat a jak jsem to udělala. A jedna z vojaček měla zajímavý komentář. Říkala, že obvykle v našich různých kulturách je stejné to, že ženy dostávají méně peněz než muži za stejnou práci. Ale říkala: „Víte, co je skvělé na armádě, na české armádě? Platí nás stejně jako muže.“
A já jsem si říkala, no, jestli tohle není argument pro vstup do armády, tak už nevím co. Když v armádě dosáhnete meritokracie, pokud jde o platy a příležitosti, tak se z nich stanou velmi silné organizace, ty nejlepší na světě.
Teď bych si dovolil změnit téma na NATO a střední a východní Evropu. Myslíte si, že pod novým prezidentem a novou vládou budou sliby NATO zabezpečit střední a východní Evropu stejné?
My jsme členem Aliance už od roku 1949 a je nepravděpodobné, že se to změní. Naše závazky Aliance jsou velmi silné a stabilní, nezávislé na tom, kdo byl vrchním velitelem ozbrojených sil, takže já očekávám, že to bude pokračovat ve stejném duchu.
Když se historicky zamyslíme nad rolí Aliance, tak například 11. září, když se zaútočilo na Ameriku, to bylo právě NATO, které aktivovalo článek 5. Česko vyslalo vojáky do Afghánistánu, Američané slouží v Kosovu, takže já si myslím, že ty silné závazky a vazby mezi našimi zeměmi, mezi zeměmi NATO, to není něco, co se někdy bude brát jako samozřejmost.
Bude nutné zvýšit výdaje na obranu zemí jako je třeba Česko?
Já si myslím, že ty jednotlivé státy už si to uvědomují samy od sebe a jejich politické vedení už řeklo, že se bude snažit dosáhnout těch 2 procent HDP.
Myslíte si, že se změní partnerství nebo vztahy Ameriky s Ruskem? Protože za odcházející vlády to nebyly úplně nejvřelejší vztahy.
Já sleduji činnost ruské vlády už poslední tři roky a myslím si, že to, co oni dělají, je úplně nezávislé na tom, co dělají jiní lidé a jiné státy. Mají jasný cíl, snaží se něčeho dosáhnout a směřují k tomu.
Nevím, jestli na tuto otázku budete chtít odpovídat, je to na vás, ale je to ohledně voleb. Jste smutná, že žena neuspěla v boji o post americké prezidentky?
Na mé zemi je skvělá jedna věc a to je to, že armáda je apolitická. My doslova přísaháme na naši ústavu jako důstojníci, nepřísaháme na nějakého voleného zástupce nebo politika. Takže mně nejde o to, kdo je vrchní velitel ozbrojených sil, já jenom potřebuju, abychom stále měli nějakého velitele ozbrojených sil a soustředím se na přísahu v ústavě.
