V neděli uplynulo 48 let od okupace armádami Varšavské smlouvy. Do Prahy v pondělí přijela Olga Jurijevna Iofe Prochorovová, která v tehdejším Sovětském svazu proti okupaci protestovala. V lednu 1969 uspořádala demonstraci na Majakovského náměstí. V ruce měla plakáty s hesly „Na věčnou památku Janu Palachovi a svobodu Československu“. Za práci v samizdatu a obranu politických vězňů byla dva roky v kazaňské vězeňské psychiatrické léčebně. Na tehdejší dění vzpomínala v pořadu Události, komentáře.
S Irinou Kaplunovou jste uspořádaly onu demonstraci v lednu 1969. K tomu vás přiměl už čin Jana Palacha?
„Inspiroval nás nejenom Palach, vždycky jsme sledovaly, co se děje v Československu a tohle byla poslední kapka. Tehdy jsme se rozhodly, že musíme něco udělat.“
Jak jste se o činu Jana Palacha v tehdejším Sovětském svazu dozvěděly?
„Poslouchaly jsme BBC Hlas Ameriky a tam jsme zjišťovaly, co se děje v Československu.“
A když jste se dozvěděly o tomhle činu, tak co jste si o něm pomyslely? Věřily jste tomu, že může vyburcovat lidi z letargie a vyburcovat je k odporu proti normalizaci?
„My jsme se nad tím nezamýšlely. Pro nás to byl zoufalý čin a my jsme žily v zemi, která za to nesla odpovědnost a cítily jsme se vinny, protože se pořád mluvilo o tom, že to sovětský národ podporuje. Chtěly jsme dát najevo, že to není pravda, že to nepodporují všichni.“
Srpen 1968, to je ten hlavní důvod, proč jste uspořádaly demonstraci. Jak silné téma debat v celé tehdejší společnosti to bylo?
„Nesouhlasily jsme s tím od začátku. Mnoho lidí o tom samozřejmě nepřemýšlelo, ale my jsme viděly, že se lidé snaží dosáhnout svobody a říkaly jsme si, třeba je to možné a možná to povede k vojenské intervenci. Doufaly jsme, že si to nakonec nedovolí před celým světem, ale nakonec k tomu přece jen došlo. Potom byla demonstrace na Rudém náměstí, o které jsme nevěděly, takže jsme se jí neúčastnily, ale pořád jsme přemýšlely nad tím, jak vyjádřit protest. Poté, co vystoupil Jan Palach, jsme se k tomu odhodlaly.“
Když se vrátím k demonstraci na Majakovského náměstí v lednu 1969, za to bezprostřední trest nebyl. Jak jste si vysvětlila, že žádný trest tehdy nebyl?
„Demonstraci jsme organizovaly spontánně, nikdo o tom nevěděl. Večer jsme se domluvily a ráno jsme si vyrobily plakáty a ani jsme nevěděly, kam půjdeme. Nejdřív jsme uvažovaly o Rudém náměstí, a potom jsme se v podstatě náhodou dostaly na náměstí Majakovského a tam jsme se rozhodly, že je to vhodné místo. Takže o tom v podstatě nikdo nevěděl, ani KGB.
Shromáždila se tam malá skupina lidí, někdo o tom informoval. Asi za deset minut se tam objevili místní představitelé. Nejdřív si říkali: ,Odvezeme vás na KGB‘, a cestou si to rozmysleli, říkali si: ,No, jsou to jenom nějaký mladý holky‘. Ani nás v podstatě nelegitimovali a propustili nás. Ale potom, kdy už nás zatkli, tak se ukázalo, že existují fotografie, kde jsme s těmi plakáty a také byla prokázána ta spojitost s tehdejší demonstrací.“
Pak přišla Kazaň za vaši další činnost v samizdatu. Co vlastně člověka, když je takto zavřený, drží při zdravém rozumu?
„To je asi to nejsložitější v takové situaci. V podstatě nikdy nevíte, co se stane, v podstatě se můžete zbláznit, ani si toho nemusíte všimnout. Já jsem měla štěstí, byla jsem v Kazani jenom několik měsíců. Celý trest byl dva roky. Bylo to deset měsíců ve vězení, potom několik měsíců v Kazani a potom několik měsíců už ve všeobecné vězeňské nemocnici.“
Jak Československo, tak Sovětský svaz, dnes tedy Rusko, svobodu nakonec získaly. Platí to dnes v Rusku pořád? Jsou Rusové se současnou politickou a společenskou situací spokojeni?
„Nyní v Rusku bohužel ten vývoj směřuje k nesvobodě. Bylo tam krátké období, kdy zde byla naděje na svobodu, tak jak tomu bylo u dalších zemí východního bloku a nyní je Rusko nejenom nesvobodné, ale ohrožuje svobodu i dalších zemí.“
