Před 100 lety se nejvyšší představitelé Československa rozhodli vojensky dobýt Prešpurk. Několikadenní operace definitivně začlenila město na Dunaji s většinou německého a maďarského obyvatelstva do nově vzniklé republiky. O tři měsíce později bylo rozhodnuto, že někdejší německý Pressburg, maďarský Poszony i poválečné Wilsonovo mesto ponese název Bratislava. A stane se hlavním městem slovenské části Československa.
Název Bratislava má původ zřejmě v době Velké Moravy. Salcburské letopisy píší o bitvě u „Brezalauspurc“ v roce 907, při které vojska Starých Maďarů drtivě porazila Bavorské vévodství. Vzhledem k tomu, že se bojovalo na území Velkomoravské říše a letopisy se o její účasti nezmiňují, je bitva považována za faktický zánik Velké Moravy.
V následujících staletích se město začlenilo do Uherského království a pod maďarským názvem Pozsony se v 15. století stalo svobodným královským městem. Po zabrání jihovýchodu Uher Osmany v 16. století, kdy se pod tureckou nadvládu dostal i Budín, dokonce plnilo roli uherské metropole.
Navzdory tomu, že zde až do roku 1848 sídlil uherský sněm, význam města (Němci nazývaného Pressburg a Čechy Prešpurk) v rámci habsburské monarchie postupně upadal – souběžně s rostoucími ambicemi Budapešti.
Díky, pane prezidente
S blížícím se koncem první světové války se jevilo jako čím dál jasnější, že malé národy dotáhnou svůj boj za emancipaci do zdárného konce. Americký prezident Woodrow Wilson přednesl v lednu 1918 seznam čtrnácti bodů, ve kterých vyjádřil podmínky pro ukončení válečného konfliktu a principy poválečného uspořádání světa.
Pro národy východní Evropy byl mimořádně důležitý bod číslo 10, v němž Wilson požadoval právo pro autonomní vývoj všech národů Rakouska-Uherska. Právě tento požadavek byl později ukotven v závěrech Pařížské mírové smlouvy, která stanovila poměry meziválečné Evropy.
Svým postupem si Wilson vysloužil vděk a obdiv zejména východoevropských a balkánských národů. „Vaše jméno, pane prezidente, jak jste již nepochybně četl, je v ulicích Prahy veřejně oslavováno – náš národ bude Vám i lidu Spojených států navždy vděčen,“ psal Wilsonovi Tomáš Garrigue Masaryk.
V městech nově vznikajících států se proto Wilsonovo jméno vyskytovalo čím dál častěji. Přídomek „Wilsonovo“ nesly parky, ulice, náměstí, sochy a v případě Prahy i hlavní nádraží.
S nápadem, jak populárnímu americkému prezidentovi složit hold, přišli také Slováci žijící ve Spojených státech. Podle všeho to byli právě oni, kdo inicioval přejmenování Prešpurku na Wilsonovo Mesto, a slovenští legionáři začali vzápětí po Evropě rozesílat pohlednice s razítkem „Wilsonov“.
Wilsonovo Mesto nebylo proti mysli ani Němcům
Na myšlenku vzniku Wilsonova Mesta překvapivě slyšeli i němečtí obyvatelé Prešpurku (bylo jich kolem čtyřiceti procent). Jejich ambicí ovšem byl vznik svobodného města pod správou Společnosti národů (předchůdce OSN), stejně jako tomu bylo v případě Gdaňsku – před první světovou válkou pruského, mezi válkami nezávislého a dnes polského.
„Byla to pro ně nejpřijatelnější volba. Příslušnost k Československé republice totiž odmítali, nechtěli jít ani do Rakouska, kde hrozila revoluce, a určitou obavu měli i ze setrvání v Uhersku, kde také propukla revoluce,“ vysvětlil pro server hnonline.sk historik Dušan Kováč s odkazem na pokusy krajní levice o revoluční vznik proletářských zemí ve střední Evropě.
Němci se v nechuti začlenění jejich „Pressburgu“ do Československa vzácně shodovali s Maďary. I oni měli v té době ve městě asi čtyřicetiprocetní podíl a samozřejmě se snažili o to, aby „jejich“ Pozsony neztratilo vazby na Budapešť.
Ještě 23. listopadu 1918 se tak konalo protestní shromáždění „proti vynětí města Pozsony z těla maďarské lidové republiky a začlenění do úplně cizího státu“. Maďaři kromě jiného argumentovali tím, že při sčítání lidu v roce 1910 se v multietnickém městě hlásilo ke slovanské řeči jen deset procent obyvatel.
Prešpurk je německý, věděl Masaryk
„Neslovanskosti“ Prešpurku si byl dobře vědom dokonce i Tomáš Garrigue Masaryk, přesto na jeho začlenění do vznikajícího státu Čechů a Slováků jednoznačně trval: „Město Prešpurk vlastně nepatřilo ani Maďarům, stejně tak ani nám. Je to německé město. My na něj ale máme právo, protože zázemí je slovenské. My potřebujeme bezpodmínečně Dunaj.“
Mocnosti v čele se Spojenými státy nakonec jeho požadavku vyhověly a Prešpurk byl uznán součástí Československa.
Představitelé slovenského národa se oficiálně přihlásili k nově vzniklé republice v Martinské deklaraci z 30. října 1918: „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev.“
Dobytí vlastního města
Kvůli přetrvávajícímu odporu maďarského a německého obyvatelstva ale padlo v Praze rozhodnutí obsadit Prešpurk vojensky. Československá vojska dorazila k městu na Silvestra 1918 a vstoupila do něj symbolicky na Nový rok.
Při několika šarvátkách přišlo o život patnáct civilistů, jinak ale „obsazení“ proběhlo v klidu a počáteční odpor Němců a Maďarů k začlenění Prešpurku pod československou správu postupně slábl.
Ze kterého města se stane metropole slovenské části republiky, však nebylo ani v tuto chvíli jasné. Vedle Prešpurku byly ve hře Žilina, Banská Bystrica, Košice, Nitra, Liptovský Mikuláš nebo Turčiansky Svätý Martin, ve kterém byla podepsána Martinská deklarace. Všechna města měla svá pro i proti.
Prešpurku chybělo sepětí s tradicí slovenského národa. V 19. století byla dokonce připomínána jeho nechvalná historie, kdy pod jeho hradbami skončila Velká Morava. „Bratislava, Bratislava, tam zapadla Slávov sláva, tam pohanské hordy sa vztekaly, slávsku chasu dorúbaly,“ zní v jednom ze slovenských žalozpěvů.
Díky někdejší roli hlavního uherského města ale měl Prešpurk nejvíc obyvatel, nejlepší infrastrukturu a nejrozvinutější průmysl. Navíc ležel přímo na Dunaji. Přesně tyto praktické důvody při rozhodování nakonec převážily a definitivní pečeť hlavního slovenského města dal Prešpurku příjezd prozatímní slovenské vlády.
„Dnes je Bratislava slovenská a nikto nezabráni tomu, aby slovenskou zostala, podobne ako Brno je moravské a Praha česká,“ ujišťoval ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár, i když se dřív sám zasazoval o Nitru.
Definitivně Bratislava
Navzdory Šrobárovým slovům postupovalo přijímání Prešpurku za hlavní město slovenské části Československa jenom pozvolně. Diskuse o jeho oficiálním názvu však definitivně skončila 27. března 1919. Prešpurk, Pozsony a Wilsonovo Mesto se stalo definitivně Bratislavou. A vrátilo se k jménu, které mu před tisíciletím vtiskli Slované.
